Od malička jsem kolem sebe měla písně, vzpomíná čínská hudebnice a bohemistka Feng-yün Song

„Měla jsem spolužáky Korejce, Mongoly i Rusy. V rádiu hráli písně nejen čínské, bylo úplně normální, že jsem slyšela korejské, mongolské, ruské i japonské písničky,“ vysvětluje.

Lidové písničky jsou všude naprosto stejné

„Všude se zpívá o tom samém, o životě, o člověku, emocích a prožívání. Jsou o tom, co člověk musí odžít. Proto lidové písně pořád žijí,“ zamýšlí se zpěvačka nad tím, proč ji tak přitahuje lidová hudba. V dětství se ale toužila stát hvězdou čínské opery.

V šesti letech byla předurčena pro roli stařeny

„Už jako malé děvčátko jsem měla velmi zvučný hlas,“ vysvětluje Song. Role stařeny je hlasová technika, která se vyznačuje živelnějším projevem, surovějším hlasem. Dvanáct let se Feng-yün Song učila zpívat čínskou operu, oční vada jí ale zabránila v další kariéře, protože k čínské opeře patří i velmi náročná oční technika.

A tak se po maturitě vydala do Pekingu studovat jazyky. A protože toužila po něčem nevšedním, vybrala si nejprve polštinu, řízením osudu ale absolvovala bohemistiku. Díky tomu dnes hovoří krásnou češtinou a skvěle překládá lidovou poezii z češtiny do čínštiny a naopak.

Jak chápe českou mentalitu? Proč dlouho nerozuměla slovu „úzkost“? A otevře se člověku nová dimenze přemýšlení a vnímání, když se naučí úplně odlišný cizí jazyk? Poslechněte si v audiu.