Od dovaru z máku a hypnózy až po rajský plyn. Expedice do světa anestézie a umělého spánku

19. listopad 2022

Co se děje v mozku a našem těle, když nás někdo uspí? Jaké jsou druhy anestezie? Co cítí a slyší pacient v umělém spánku? Kdy lze využít epidurální anestezii? V čem spočívají rizika celkové anestezie a kdo by ji neměl nikdy podstoupit? O tom všem v Expedici mluví anesteziolog Robert Zelenák z kliniky Medicom, neurovědec Petr Bob z Centra pro neuropsychiatrický výzkum traumatikého stresu při 1. lékařské fakultě UK a veterinární lékař Tomáš Barbořík.

Různé metody znecitlivění se při lékařských zákrocích používaly odpradávna. Účinky ale byly omezené. Podávaly se omamné nápoje jako alkohol, odvary z máku, blínu či mandragory. Inkové zase žvýkali listy koky a plivali sliny do ran pacientů.

Teprve v 19. století se objevily pokusy s hypnózou, chlazením ran nebo stlačováním nervových kmenů. Nejslibnějšími se ale ukázaly plyny éter a oxid dusný (tzv. rajský plyn), které oba dokázaly vyvolávat letargii a ospalost.

Při kratším užití měly oba euforizující účinky a hojně se užívaly na společenských dýcháncích. Znecitlivující účinek vdechování éterových par objevil už v 16. století Paracelsus. Skutečným startem éterové anestezie se ale stal 18. říjen 1846, kdy ji provedl zubní lékař William Morton v Massachusettské všeobecné nemocnici.

Od té doby se medicíny posunula významně vpřed a dnes existuje hned několik druhů anestezií. Nejen celková a lokální, ale i epidurální, spinální a zvláštní kategorii představuje umělý spánek. Jaký je mezi nimi rozdíl, co se děje při celkové anestezii a umělém spánku s naším mozkem a jak na uspávání reagují zvířata?

autoři: Markéta Ševčíková , Josef Kluge
Spustit audio

    Mohlo by vás zajímat

    Nejposlouchanější

    Více z pořadu

    E-shop Českého rozhlasu

    Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

    Karin Lednická, spisovatelka

    kostel_2100x1400.jpg

    Šikmý kostel 3

    Koupit

    Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.