Obličej je jako dort. Obojí vyžaduje preciznost a smysl pro detail, usmívá se vizážista Pavel Bauer, který začínal jako cukrář
Je symbolem české vizážistiky. Rukama mu za třicetiletou kariéru prošly stovky VIP osobností i obyčejných žen. Pavel Bauer líčí, učí, konzultuje a podílí se na řadě televizních projektů. Původně ale toužil po herectví a loutkách na ostravské konzervatoři. „Jenže jsem si v tom asi nevěřil. A tak jsem kývl na nápad maminky a stal jsem se cukrářem,“ vypráví v Blízkých setkáních. Čím ho cukrařina uchvátila? Jak se od zákusků dostal k líčení? A co je při péči o pleť nejzásadnější?
„Vůbec jsem nevěděl, co chci v životě dělat. O make-upu jsem vůbec neuvažoval. Celou základní školu jsem tančil a hrál amatérsky divadlo. Ještě po revoluci jsem se věnoval černému divadlu, loutkoherectví a činohře. Bavil mě balet. Nejvíce mě ale přitahovalo komedianství a akrobacie, ale pořád jsem se nemohl rozhodnout,“ vzpomíná na profesní začátky vizážista Pavel Bauer.
Čtěte také
Nakonec to vyřešila maminka. „Přišla s tím, že manžel paní, která prodávala noviny v naší trafice, je cukrář. A protože jsem věděl, že nechci dělat s kovem ani žádnou strojařinu, na nápad jsem kývl. Navíc jsem k tomu měl blízko, protože maminka byla skvělá kuchařka a peklo se u nás každý víkend. Na rozdíl ale od bratrů, kteří uměli plést, šít a vyšívat, já uměl k tomu všemu ještě i vařit.“
Do cukrárny šel Pavel Bauer nejdříve jen na brigádu. Cukrařina se všemi svými vůněmi ho ale naprosto uchvátila. „Pustili mě totiž hned ke všemu. Když jsem tedy potom šel cukrařinu studovat, byl jsem oproti spolužákům napřed. Už v prvním ročníku jsem udělal dort. Moc mě to bavilo. Dodnes na to rád vzpomínám a vím, že kdybych s vizážistikou teď praštil, stoprocentně se vrátím do cukrárny...“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
