O půstu s plným břichem
Řvoucí čtyřicítky. V tom jménu zní jekot orkánů a burácení vln. Moře kolem čtyřicátého stupně jižní zeměpisné šířky patří k nejnehostinnějším pustinám světa. Najdou se ale tvorové, kteří tu jsou doma. Patří k nim i tučňáci patagonští, krásní a velcí, bezmála metr vysocí ptáci. Na první pohled vypadají křehce, ale v rozbouřených ledových vodách jsou jako doma a na skalnatých pobřežích polárních ostrovů vystavených mrazivým vichrům z ledových plání Antarktidy dokážou vyvést mláďata.
Vylíhnutí mladého tučňáka je malý zázrak. Když samice snese na zmrzlou skálu jedno jediné vejce, zdá se jeho osud zpečetěn. Jak by mohlo něco tak křehkého odolat mrazu a nepohodě? Matka ale rychle ukryje vejce do zvláštního kožního záhybu mezi nohama. Vejce má uloženo na prstech nohou jako v kolíbce a kožní záhyb jej překrývá jako teplá peřinka. Díky tomu si vejce udržuje i v třeskutých mrazech stálou teplotu 36 stupňů Celsia a zárodek v jeho nitru se nerušeně vyvíjí.
Mládě tučňáka patagonského se klube na svět po 54 dnech inkubace. Celou tu dobu o něj rodiče nepřestávají pečovat. Matka s otcem se ale musejí střídat. Tučňáci si dovedou opatřit potravu jen v moři a s vejcem do vody pochopitelně nemohou. Samice pečuje o vejce prvních pár dní po snesení a pak je nosí pod kožním záhybem samec. Samice se vydá na loveckou výpravu za potravou, která může trvat dva týdny a na které tučňáci urazí i pět set kilometrů. Sytá matka se pak vrátí, aby vystřídala vyhládlého otce. Takových střídání absolvují tučňáci několik.
Když se malý tučňák vyklube z vejce, musí dostat najíst. Musí rychle načerpat energii a živiny. Mládě ponoří hlavu hluboko do rozevřeného zobáku svého rodiče a zhltne asi čtvrt kila směsi ryb a sépií z jeho žaludku. Je to velice vydatná strava. Bezmála z jedné čtvrtiny ji tvoří tuky bohaté na energii a z více než poloviny se skládá z bílkovin potřebných k tělesnému růstu.
Jenže kde rodič tuto první porci potravy pro vyklubané mládě vezme? Tučňáci nikdy nevědí, kdy a kde narazí na hejno ryb nebo sépií a proto se střídají v péči o vejce v nepravidelných i několikatýdenních intervalech. Samička se ze všech sil snaží, aby se dostavila ke střídání s plným žaludkem těsně před vylíhnutím mláděte. Může se ale zdržet i několik dní nebo týden. Pak je na otci, aby mládě nakrmil. Jenže otec může mít za sebou dva nebo i tři týdny pobytu na souši, kdy nepozřel ani sousto. Za tu dobu sám ztratí pětinu své původní tělesné hmotnosti.
Pobyt na souši je pro tučňáky nesmírně náročný. Jejich tělo je dokonale uzpůsobeno pohybu ve vodě a pod vodní hladinou. Chůze jim ale činí velké problémy. Někdy je to připisováno na vrub kolébání ze strany na stranu při každém kroku. Podrobnější analýzy ale ukázaly, že tučňáci svým kolébáním naopak energií významně šetří, protože jejich tělo při každém zakolíbání funguje jako setrvačník. Krátké nohy ale nutí tučňáky k rychlému "cupitání" a to je značně vyčerpává. Kde berou potřebnou energii? A kde by po několikatýdenním sezení na vejci vzali první sousto pro mládě? Přesto je pro mladého tučňáka všechno připraveno. Tučňáci zvládli i toto úskalí důmyslným evolučním trikem.
K prvním střídáním v péči o vejce se vracejí tučňáci s prázdným žaludkem. Všechny ryby a sépie stráví, aby se předzásobili na dlouhý půst. S tím, jak se blíží očekávaný okamžik vyklubání mláděte, se ale trávení samců mění. Deset dní před pravděpodobným termínem vyklubání mláděte se více než devadesát procent otců vrací pečovat o vejce s plným žaludkem. Nalovená potrava zůstává v jejich břiše netknuta. Otec spolykanou potravu netráví. Hladoví s plným břichem. Může tak uskladnit potravu pro mládě v žaludku na dobu delší než tři týdny. Za celou tu dobu z potravy jen mírně ubyde tuků a naopak v ní stoupne podíl bílkovin.
Pokud se ale otec zdrží na moři příliš dlouho a vrací se z lovu déle než týden po očekávaném líhnutí mláděte, přichází s prázdným žaludkem. O mládě se buď postarala samička nebo zemřelo hladem. V každém případě už není samečkovy porce třeba.
V drsných podmínkách řvoucích čtyřicítek není jednoduché najít dost potravy a vyvést v těchto podmínkách mládě je nesmírně náročný úkol. Tučňáci patagonští to zvládli. Vyvinuli si zvláštní vnitřní hodiny, které jim měří čas od snesení vejce do vylíhnutí mláděte. Tento čas neměří jen samičky, pro které jsou pomyslné vnitřní hodiny uvedeny do chodu snesením vejce, ale i otcové. U samců tučňáka patagonského tyto vnitřní hodiny navíc "vypnou" trávící procesy a promění jeho žaludek v dokonalou konzervu.
ČRo 2 - PRAHA, Meteor, sobota 8.05
Vysílání 17. února 2001
