O opičí chůzi krásné Denkeneš

Nedávno jsem zaslechl v rozhlasovém vysílání BBC rozhovor s americkým antropologem Brianem Richmondem o pozadí výzkumu, jehož výsledky přinesl nedávno odborný časopis Nature. Byl to skutečně pozoruhodný příběh. Richmondův objev se dlouhá léta doslova nabízel všem badatelům, ale nikdo nedostal ten správný nápad.

Antropolog Brian Richmond se zastavil u jedné z muzejních polic a vzal do ruky letitý výtisk práce o afrických lidoopech. Podvědomě přeběhl očima po řádcích.

"Na zemi se pohybují šimpanzi po čtyřech," četl bez většího zájmu. "Váha přední části těla spočívá na kotnících přední končetiny. Kosti zápěstí přitom do sebe zapadají tak, že se jakoby uzamknou, aby skýtaly tělu pevnou oporu..."

Brian Richmond se obrátil ke svému kolegovi Davidovi Straitovi a ukázal prstem na řádky, které si právě přečetl.

"Měli tenhle "zámek" v zápěstí také dávní živočišní předchůdci člověka?" zeptal se.

Strait jen pokrčil rameny. Stejně jako Richmond si nedokázal vybavit žádnou vědeckou studii na toto téma.

"Jak to, že to ještě nikoho nenapadlo?"

V příštím okamžiku už běželi oba vědci přes sál ke skříni, kde byly uloženy odlitky kostí slavné Lucy.

Kostru tohoto živočišného předchůdce člověka se podařilo objevit v roce 1974 v etiopském Afaru. Byla připsána tvoru s vědeckým jménem Australopithecus afarensis, ale proslavila se pod jménem Lucy, které jí dali objevitelé inspirovaní písničkou skupiny Beatles. Etiopští domorodci ji pokřtili jako Denkeneš, což v překladu znamená Jsi nádherná. K současnému ideálu ženské krásy měla tato nevelká bytost s četnými opičími rysy hodně daleko. Před třemi a půl miliony roků ale mohla platit za vyhlášenou krasavici.

"Je to nad slunce jasnější," pronesl do ticha muzejního sálu Strait, když uviděl zápěstí dávné krásky.

Kosti tvořily stejný "zámek", jaký zpevňuje zápěstí goril a šimpanzů. Denkeneš se proháněla po východní Africe většinou po čtyřech a opírala se o kotníky rukou. Zcela jistě také šplhala v korunách stromů. Pokud budeme považovat vzpřímenou chůzi po dvou za typický lidský rys, pak Denkeneš toto kriterium zjevně nesplňovala. Díky "tuhému" zápěstí měla i neobratné ruce neschopné vyrobit nástroj z kamene.

To je nesmírně důležité zjištění. Lidé chodí vzpřímeně po dvou. Šimpanzi a gorily ale používají tento způsob chůze jen výjimečně, například když nesou něco těžkého, a upřednostňují chůzi, při které se opírají o kotníky rukou. O tom, jak chodili dávní společní předci lidí a lidoopů, jsme se ale mohli jenom dohadovat.

Na jedné straně si lze představit společného předka lidí a afrických lidoopů, který se při chůzi opíral o kotníky. Šimpanzi a gorily by si tento způsob chůze zachovali a člověk by jej vývojem ztratil. Nabízí se ale i představa společného předka, který chodil vzpřímeně po dvou. Pak by si jeho způsob chůze podržel člověk a vývojovou změnou by prošli naopak lidoopi, kteří by se naučili při chůzi opírat o kotníky.

Objev Richmonda a Straita dokazuje, že správná je první představa. Denkeneš se opírala při chůzi o kotníky. Spolu s předchůdci šimpanzů a goril zdědila tento způsob pohybu od dávného společného předka.

Kdy se ale zbavili předchůdci člověka opičího způsobu chůze a uvolnili si přední končetiny pro výrobu nástrojů? Strait a Richmond prostudovali dostupné kosterní nálezy. Z jejich analýz vyplývá, že pozdějším australopitekům druhu Australopithecus africanus už zápěstní "zámek" chyběl. Právě je můžeme proto považovat za první tvory, kteří se zbavili opičí chůze.

Zajímavý oříšek představují pro teorii Richmonda a Straita otisky chodidel pravěkých tvorů z východoafrické Laetoli. Před třemi a půl miliony let tu někdo prchal před výbuchem sopky a otiskl chodidla do silné vrstvy sopečného popela. Zkamenělé stopy jsou obvykle připisovány příbuzným krásné Denkeneš, australopitékům druhu Australopithecus afarensis. Zanechali je po sobě ale tvorové, kteří kráčeli vzpřímeně po dvou. Ve zkamenělém popelu se nenašly otisky kotníků předních končetin.

Znamená to, že se Richmond a Strait zmýlili? Přehlédli snad vědci otisky kotníků ve stopách v Laetoli? Prchali Denkenešini příbuzní před přírodní pohromou výjimečně po dvou třeba proto, že popel byl horký a pálil je do rukou? Nebo tudy kráčel někdo úplně jiný? Pokud připustíme poslední možnost, musíme se ptát, kdo to byl?

Jak ukazuje příběh Richmonda a Straita, nemusíme odpovědi na tyto vzrušující otázky hledat jen na sluncem rozpálených východoafrických pláních. Často se skrývají i ve zdánlivě všedním prostředí vědeckých pracoven.