Nulorožec Petra Stančíka je ohňostrojem imaginace a nápadů

Ten si může čtenář doplnit sám, prostrčí-li přichystaným řezem růžek třeba navštívenky – hned má nosorožce. A o to zvíře zpočátku opravdu jde, respektive o dvanáct uhořelých nosorožic, po jejichž smutném osudu pátrá Stančíkův prototypový kriminální inspektor Libor Lavabo.

Od Mlýna na mumie (Magnesia Litera za prózu 2013), kde si rodák z Rychnova nad Kněžnou osvojil dílem strukturu groteskně pojaté historické detektivky z časů prusko-rakouské války, dílem vytvořil typ groteskního detektiva Durmana, pokračuje Stančík v podobné linii už ve dvou románech: v Andělím vejci z časů vzniku a konce první republiky a nyní Nulorožci, z dnešní Prahy. Vypravěčem je samotný detektiv, vyzkoušená kombinace geniality, gurmánství, historických znalostí a pochopitelně a samozřejmě nadsamec.

Libor Lavabo je figura stejně komicky nadsazená, jako prostor a duch celého příběhu, v němž se dějí neuvěřitelné věci. Kromě Plivníka, látky vzbuzující po požití smrt ohněm, tu působí dětská zločinecká čeládka, pěstovaná k záchraně světa v dětských domovech Mraveneček ekologem, vlastně ekoložkou Patricií Metylounovou. Na Olšanském hřbitově je hrobka s tajemným gloglobusem, jenž umožňuje případným alkonautům cestovat na pohodlném lehátku za nejrůznějšími alkoholy okolo světa. Lavabo sám žije v romantické novogotické elektrorozvodně, neznámé to stavbě Josefa Mockera. Preislerovy obrazy zachycují souřadnice vchodu do podzemního světa, jenž je umístěn v Komorní hůrce, nejmladší české sopce, kterou nedaleko Františkových Lázní zkoumal – a to opravdu – Johann Wolfgang Goethe. Ten do románu vstupuje prostřednictvím svého máchovského tajného deníku, jehož kurentové písmo Lavabo hravě luští a překládá – tak důkladně vzdělávají studenty na Policejní akademii. Kromě pikantérií se tam dočítá o sporu mezi konzervativními neptunisty, stoupenci geologických i společenských sedimentů – a plutonisty, vyznávajícími revolučnost sopečné činnosti. Nulorožec je zkrátka hotovým ohňostrojem imaginace a nápadů, k jejichž uvedení Stančík používá postupy komické prózy – parodie, pastiše, ironických aluzí a především mystifikací. Každý si přijde na své – i milovníci Šalamounovy Písně písní, protože Lavabo je mj. také takřka básník…

Na snímku Petr Stančík, který získal ocenění Magnesia Litera za prózu Mlýn na mumie|foto: Profimedia

Stančíkova bezuzdně marnotratná hra s fabulací a mystifikací se obrací především k poučenějším čtenářům, kteří si takový způsob humoru dovedou vychutnat. Pro ty méně poučené zbývá vyšperkovaný děj, plný thrillerových prvků (neustále se musí dít a děje něco nového a překvapivého) s krvavými scénami: povalují se tu uřezané dětské ruce, vařící mozek tryská z lidských uší, velkomyslná pojišťovací společnost obmýšlí Lavaba vymoženostmi moderního muže – nudit se nikdo nebude. I Goethův deník je prosycen velice máchovsky intimními zážitky s paní Hortensií von Dolce. A kromě toho se dozvíte, proč tak smutně dopadli sedláci u Chlumce. Je to velice šikovně napsaný rekreativní román, to na straně jedné, na straně druhé je zjevné, že takovou šikovnost umožňuje právě zvolený poprománový žánr, v němž vskutku nezáleží na ničem jiném než na imaginaci, na hře, provozované s klasickými prefabrikáty postav bojovníků proti zločinu, obětí i bláznivých sporů mezi plutonisty a neptunisty. Ale Stančík vede svého inspektora Lavaba také k poppokoře: Poté, co mu rozzuřené milenky zapálí a zničí příbytek i materiální doklady jeho příběhu (i ten Goethův deník pohltí plameny), vydá se ke Komorní hůrce, aby se seznámil s Goethovou Zlatou tečkou v černém jezeře ohřívaném magmatem na teplotu lidského těla. A tam objeví i osobní poznání a poslání…

Máte-li o dovolené čas, bude vám Stančíkův Nulorožec dobrým společníkem.