Nová kniha Hany Slavíkové o španělském režisérovi Carlosi Saurovi se zabývá jeho filmovým dílem

10. červenec 2020

Knihu Hany Slavíkové Cine Teatro Saura vydalo nakladatelství Janáčkovy akademie múzických umění. Název publikace je variací pojmu cineteatro, vztahujícího se k prostorům, kde mohli být diváci vystaveni jak filmovému, tak divadelnímu prožitku.

Právě filmy Carlose Saury (nar. 1932) jsou takovým prostorem. Alespoň je o tom přesvědčena autorka knihy Hana Slavíková. Absolvovala studium v Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky a následně doktorské studium oboru Dramatická umění na Divadelní fakultě JAMU. V roce 2015 se habilitovala a v současnosti svůj domovský ateliér vede.

Je autorkou několika rozhlasových her a působila také jako dramaturgyně v České televizi. Svou první knihu věnovala českému a slovenskému televiznímu filmu 60. let, druhou filmovému režisérovi Františku Čápovi. Z její nejnovější knihy přečte v magazínu Zelný rynk Jana Štvrtecká ukázky týkající se Saurova filmu Zavázané oči. Tento film také Slavíková v rozhovoru s Alenou Blažejovskou podrobně komentuje.

Proč se zabývat Saurou?

Proč se Hana Slavíková obrátila právě ke španělské kinematografii? „Carlos Saura je můj oblíbený autor a ta obliba sahá do dob mých gymnaziálních studií, kdy Česká televize vysílala Filmový klub, kde byl průřez tvorbou Carlose Saury,“ vysvětluje autorka. V televizním cyklu shlédla i film Doupě, který poté analyzovala k přijímacím zkouškám na JAMU. Zaujal ji tím, že jeho tvůrce se svobodně rozhodl nerespektovat tradiční způsoby vyprávění. „To dílo je velice sugestivní a nutí člověka, aby se aktivně podílel na jeho interpretaci.“

„Další důvody, proč se zabývat Saurou v současné době, jsou dány mým zájmem o to, jak se minulost promítá do našich životů,“ vysvětluje Slavíková, „Saura ve svém díle pracuje s minulostí, jako by to byla vrstva přítomnosti, která do naší skutečnosti, ať objektivní, nebo subjektivní, proniká s neobyčejnou silou a mění naše vnímání.“ V české kinematografii podle ní osobnost takového rozměru a odvahy chybí. Podobné tvůrce si lze vybavit snad jen v souvislosti s tzv. novou vlnou – Pavla Juráčka, Jana Němce či ze Slovenska Petera Solana.

Vytrvalost i aktivita

Hana Slavíková obdivuje na Saurovi i to, s jakou odolností vytrval u své režijní, scenáristické i fotografické praxe. „V letošním roce měl mít premiéru jeho film El rey de todo el mundo, ale byla odsunuta v důsledku koronavirové krize,“ připomíná autorka. Saura je podle ní aktivní tvůrce, který neustrnul, a proto může být inspirativní napříč generacemi. „Je u něj zřetelná energie a vůle hledat dál, to je mi – nejen u něj – velmi sympatické, že se nezastavil u ověřených modelů.“

Španělský režisér a české publikum

České publikum si oblíbilo ponejvíce Saurovy taneční filmy. „Ty jsou velmi kvalitní, ale nepatří do té oblasti, kde Saura pracuje tak odvážně se signály podvědomí. To jen okruh filmů, které točil v 70. letech a které významně ovlivnila jeho tehdejší i životní partnerka Geraldina Chaplinová.“

Podle Slavíkové by to pro nás mohlo být inspirativní, protože veškeré české pokusy o uchopení minulosti se soustřeďují na rekonstrukci vnějších rysů doby – kostýmů, nábytku a tak podobně. „Uniká nám ale obraz vnitřní, a to se Saurovi neděje.“ Carlos Saura se naopak dotýká podstaty prožitků, které má španělská společnost svázané s obdobím Francovy diktatury. „Naše společnost má zkušenost s jiným typem diktatury, ale jistý typ úzkostí a nejistot je srovnatelný. Zásahy diktatur či totalitních systémů do podvědomí lidí jsou tak silné, že je potřeba se tím zabývat i na jiné úrovni, než je ta přehledně racionální.“

Chronologie

Kniha Hany Slavíkové Cine Teatro Saura vypráví o životě a díle Carlose Saury chronologicky. „Neodvíjí se to však od předem dané struktury, kterou bych následovala,“ vysvětluje autorka, „můj způsob psaní má v sobě daleko větší porci intuitivního přístupu.“ Různým Saurovým dílům se Slavíková věnuje v různém rozsahu. „Má fascinace proměnami minulosti v přítomném filmovém díle je tak hluboká, že ta díla, která v sobě tento rozměr přirozeně mají, mě poutala s daleko hlubším zájmem než pozdější etapy Saurova díla.“

Studijní cesta do Španělska

Slavíková při psaní knihy vycházela také ze španělské literatury týkající se Carlose Saury, a to i z dobových mediálních ohlasů. „Španělská periodika jdou v digitalizaci dosti hluboko, takže jsem překvapivě našla řadu zdrojů, s nimiž jsem nepočítala. Taky jsem podnikla studijní cestu do Španělska, kde jsem několik dní bádala ve španělské filmotéce, kde jsem se dostala k různým verzím scénářů a k dokumentům, které významně posunuly moje nahlížení určitých témat, k nimž jsem už měla daný postoj na základě české optiky a zdrojů, ke kterým jsem se mohla dostat u nás,“ vysvětluje autorka.

„Nepodceňuji ani přímý prožitek a přímou zkušenost s filmovým dílem,“ zdůrazňuje však, „v různém kontextu a v různém rozpoložení člověk vnímá různě i to dílo. Nepodceňuji subjektivní výklad a snažila jsem se v literární podobě rekonstruovat vjemy, které mně uvízly ze Saurovy filmové tvorby. Myslím si, že to je ne úplně častý, ale legitimní způsob, jak reflektovat filmovou tvorbu.“

Saurovy filmy

V rozhovoru dále Hana Slavíková vypráví o některých konkrétních Saurových filmech jako Maminka slaví sté narozeniny či Anna a vlci. „Považuji za velkou přednost Saurovu schopnost uchopit to s komediální, ale přitom krutou nadsázkou. Je to film, u kterého se člověk baví, ale zároveň jej mrazí. Přitom se daří odkrýt určité dispozice španělské společnosti. Ale možná že kdyby se to nedělo tímto způsobem, tak by ta sebereflexe společnosti neproběhla. Tady se to děje přes smích a jistou křeč, která nastává, když se dotknete tradičních hodnot, které jsou neotřesitelné. Saura se dotkl nedotknutelného způsobem, který byl velmi neobvyklý. A to jak v době vzniku těch filmů, tak při současné prezentaci funguje.“

Spustit audio

Související