Norbert Schmidt: Donuceni k průlomu

V březnu 1945 se několika americkým vojákům podařilo prolomit frontovou linii a překročit řeku jižně od Bonnu u města Remagen.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Zemřel George Steiner

Vojáci dobyli malý kopec, ale uvízli obklíčeni nepřítelem. Volali o pomoc. Po několika dnech k nim z nedalekého lesa zamířili spolubojovníci v amerických uniformách. Mezi obklíčenými vojáky zavládlo nadšení, ale v dalším okamžiku, jak rozeznali tváře přicházejících, se jejich radost překlopila ve značné rozladění. Jednotka posily totiž sestávala ze samých černochů.

Segregace „bílých“ a „černých“ Američanů v té době nevládla jen ve školách či v autobusech, ale dodržovala se i v americkém vojsku. Řadoví američtí vojáci však vůbec nebyli jediní, kteří v sobě měli hluboko zaryté předsudky vůči spolubojovníkům jiné barvy pleti. Například i slavný generál George Smith Patton, který osvobodil Plzeň a Strakonice, psal domů své ženě, že „barevný voják neumí dostatečně rychle myslet, aby bojoval v plné zbroji“.

Tyto a další společenské stereotypy, které do té doby provázely typickou segregaci Afroameričanů, se najednou v existenciální nouzi u Remagen všechny rozplynuly. „Bílí“ vojáci brzy zjistili, že „barevní“ vojáci umějí stejně dobře jako oni střílet, podržet kamaráda a vyprávět ostré vtipy.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Auschwitz

Armádní psychologové poté sesbírali podobné zkušenosti i na jiných frontových liniích. Vše ukazovalo stejným směrem: Tam, kde „bílí“ vojáci poznali zblízka své „černé“ kolegy, padal jeden předsudek za druhým. V roce 1954 události u Remagen důkladně vyhodnotil psycholog Gordon Allport a zformuloval tzv. kontaktní hypotézu, která popisuje obecné podmínky překonávání kulturních bariér a stereotypů.

Při čtení tohoto pozoruhodného příběhu jsem si okamžitě vzpomněl na jinou, tentokráte českou zkušenost. V 50. letech se v komunistických žalářích na dvoře, v pracovní hale a na cele setkali bývalí komunisté, katoličtí i evangeličtí křesťané, liberálové i konzervativci, dělníci i vysokoškolští profesoři. Ti všichni byli společným nepřítelem donuceni – podobně jako američtí vojáci u Remagen – spolu žít na zcela jiné úrovni, než jak to měli během společenského škatulkování a intelektuálních přestřelek předchozích let ve zvyku. Sblížili se.

Okamžik zlomu dobře ilustruje následující historka: Jeden mladý člověk dral v kriminále peří se světícím biskupem, kterého dříve potkával ve městě při procesích jen v plné biskupské parádě. Teď tu oba seděli ve vězeňských šatech: „Tak já vám donesu to peří, excelence,“ prohodil mladík. „Neříkej mi excelence,“ řekla excelence. Mladík se nesměle zeptal: „A jak vám mám říkat, excelence?“ Biskup bez váhání tiše odpověděl: „Říkej mi bratře.“

Čtěte také

Norbert Schmidt: Tváří v tvář baroku

V posledních dnech jsem se tady na vlnách Českého rozhlasu doslechl o rozdílu, jak nahlížejí evropští a američtí Židé, kteří prožili holocaust, na Němce. Tomáš Radil, vězeň z Auschwitz, k našemu tématu říká jasně: „Ti, kteří žijí v Americe, Němce nenávidí. Ačkoli se mají dobře a nemají s nimi nic společného. Židé, kteří žijí v Evropě, mají k Němcům dobrý vztah. Je to tím, že spolunažívají a komunikují. Když lidé komunikují, zjistí, že se od těch ostatních neliší.“

Pro další příklad nemusíme chodit ani daleko a ani do minulosti. Dnes, jak dokládá mnoho analýz, se největší strach z migrantů rozmáhá tam, kde skoro žádní nejsou, kde s nimi lidé nemají žádnou osobní zkušenost.

Jaká událost probere nás? A z jakých dalších stereotypů, které si ani neuvědomujeme, nás případně ještě osvobodí?