Rudolf Křesťan: V úzkých
Jsem si vědom, že člověk by měl v divadle sedět soustředěně a nevrtět se. Ale omlouvám se, já se vrtím. Je to dáno délkou mých nohou, které se v nejednom kulturním stánku nevejdou do vymezeného sedadlového prostoru. Leckdy mě tam pak tlačí kolena a já jimi zároveň neslušně tlačím do zad člověka v řadě přede mnou. Nevím, kolik existuje různých odborů na ministerstvu kultury, ale zdá se, že žádný z nich se nezabývá vzdáleností sedadel v divadlech, kinech a v koncertních síních.
V některých z nich se v úzkých řadách dostávám do úzkých. I já ale nemluvím jen za sebe. Ty tam jsou doby, kdy jsem svými 194 centimetry byl výjimečným vyčouhlíkem. Dnes je habánů daleko víc.
Kdoví, kolik asi měřil šéf Bratrstva kočičí pracky, tedy zlosyn s názvem Dlouhé Bidlo, který řádil v kreslených příbězích o Rychlých šípech, tudíž ve Foglarově seriálu, který vznikl na sklonku třicátých let minulého století.
Čtěte také
Tehdejší čahouni, včetně zmíněného Dlouhého Bidla, by v současnosti už byli pokládáni za postavy jen průměrného vzrůstu. Češi za tu dobu totiž nutně povyrostli. A co teprve ve srovnání s dobou habsburské monarchie, kdy zdejší národ patřil v rámci Evropy k centimetrově nejnižším.
V současnosti se karta obrátila. Patříme k pěti vzrůstově nejvyšším národům našeho světadílu. Zdejší průměrný vzrůst dospělých mužů je 180 centimetrů, u žen pak 167 centimetrů. Stejně vysocí jsou i Švédové a Norové. Vyšší jsou už jen Dánové a Nizozemci. Muži tam v průměru měří 184 centimetrů a ženy 170 centimetrů.
Jak je to ve zmíněných zemích se vzdálenostmi sedadel v kulturních zařízeních? To si netroufám kvalifikovaně posoudit, ale u nás z praxe vím, že mnohde se v tomto ohledu jaksi zastavil čas.
Abych byl spravedlivý, existují i divadla, kina a koncertní sály, kde je pro dalšího diváka či posluchače už místa dost. Ale není to zdaleka ještě samozřejmost.
Odbočím-li od kultury, tak podobné je to s místem nemístem na nohy i v některých autobusech a vlacích a z takzvaně úsporných důvodů taky v letadlech v turistické třídě, tam zvláště na místě uprostřed trojsedadla, kde není kam uhnout s dolními končetinami. V takovém utěsnění se mi stává, že ještě než letadlo vyletí, já už málem vyletím z kůže.
Nevím přesně, jak se jmenuje úřad, který určuje závazné rozestupy sedadel, ale kdyby bylo po mém, měli by v něm pro příště pracovat jen a jen dlouháni, neboť jimi stanovené normy by snad byly kolenově ohleduplnější.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
