Jiří Černý: Hudba, kterou mám rád
Poslechněte si, proč za jednu z nejsilnějších protestních písní za normalizace považoval Skoumalovu Zvolna nebo jak se z písně Marty Kubišové stal symbol odporu. A jak on sám prožíval svou veřejnou roli při promlouvání k lidem z Melantrichu?
„Modlitba pro Martu se původně jmenovala Modlitba. A vůbec nebyla zamýšlena jako nějaká píseň odporu. Vznikla dávno před tím, než sem dojely tanky,“ vysvětloval na Dvojce hudební publicista Jiří Černý. Jak se stalo, že zrovna tuhle píseň zpívala Kubišová v roce 1989 z Melantrichu?
Po letech poprvé před publikem
„Václav Havel mě vyslal, abych Martu přivedl,“ vzpomínal Černý. „Ona tehdy pracovala v projekční kanceláři V Jámě, což je kousek od Melantrichu,“ popisuje. „Zazpívala hymnu, kterou ale zpívala už den před tím.“
Vystoupení muselo být pro Kubišovou ohromující, ale i ochromující. Protože léta před publikem nezpívala. „Když lidé stále tleskali, obrátila se na mě, bylo vidět, že na to nebyla zvyklá, a ptala se: Co mám zpívat?“
Co mám zpívat?
„Na tu otázku jsem jí prý já řekl: Hodila by se sem Modlitbička. Já se na to, čestné slovo, nepamatuju. Rád bych býval, kdybych to řekl. Ale to je jedno. Zazpívala tu píseň,“ svěřil se Černý. „A z Marty, jakmile začla zpívat, šel obrovský klid a síla.“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
