Neohrožená odbojářka se nebála říct nacistům pravdu do očí. Osudové ženy: Inka Bernášková

11. leden 2019
Irena (Inka) Bernášková

Novinářka, vlastenka, odbojářka. Irena Bernášková, které všichni říkali Inka, prý byla ženou, která neznala strach. Její osobní život ale příliš šťastným nebyl – neměla děti a ani její manželství neskončilo šťastně. Když ji zatýkalo gestapo, údajně se s nimi prala. Popravili ji v roce 1942, bylo jí 38 let.

Inka se narodila v roce 1904 v umělecké rodině výtvarníka a grafika Vojtěcha Preissiga. Dětství a dospívání prožila ve Spojených státech amerických, kam rodina v jejích šesti letech odcestovala. Otec se zapojil do prvního odboje s T. G. Masarykem a vlastenecké cítění bylo pro rodinu zcela samozřejmé. Inka se rychle naučila anglicky, psala povídky, chodila do skautu. Ve 13 letech se sama naučila řídit automobil, a prý se dokonce chtěla stát pilotkou. Už tehdy byla výjimečná svou odvahou.

Sňatek navzdory

Český malíř a grafik Vojtěch Preissig na snímku pořízeném někdy před rokem 1931

Do Československa se Inka vrátila spolu se svými dvěma sestrami v roce 1921. Jejich rodiče se rozhodli ještě zůstat za oceánem, a tak dívky žily u tety. Inka začala v Československu studovat gymnázium a brzy se také zamilovala – do svého bratrance Eduarda Bernáška. Rodina vztahu nepřála a rozhodnutí vdát se i proti vůli rodičů přineslo rozkol v rodině. Matka a otec s dcerou přerušili veškeré kontakty. Navíc Inka pravděpodobně potratila a potom už nemohla mít děti. Bezdětné manželství nebylo šťastné a manželé se postupně vzájemně odcizovali.

Inka chtěla za každou cenu pracovat, ale její manžel s tím zcela zásadně nesouhlasil. A tak se živila alespoň překlady z angličtiny, francouzštiny a němčiny. Vztahy s rodiči se urovnali až po čtyřech letech. V roce 1930 se také Vojtěch Preissig s manželkou rozhodli vrátit do vlasti.

Červený kříž i odboj

Bouřlivá třicátá léta byla pro silně vlastenecky cítící rodinu hájící masarykovské demokratické ideály další těžkou zkouškou. Zhroucení republiky po Mnichovské dohodě přivedlo do Čech řadu uprchlíků z okupovaného pohraničí. Rodina Preissigova se zapojila do pomoci těmto lidem a Inka začala spolupracovat i s Českým červeným křížem.

„Byla to žena v plné síle, velmi inteligentní, měla skvělé jazykové schopnosti i rozhled, dokázala analyzovat problémy. Byla statečná a měla odhodlání.“
historik Vojtěch Kyncl

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se zapojila do odboje. Když byla rozmetána odbojová skupina vydávající nejrozšířenější český odbojový časopis V boj, rozhodla se Inka na její činnost navázat. „Byla odpovědným redaktorem, vydavatelem, tiskařem, administrátorem, expeditorem i kolportérem,“ shrnuje ve svých vzpomínkách nepostradatelnost Inčiny práce jeden z jejích spolupracovníků Arnošt Polavský. Kromě toho se podílela i na převádění osob přes hranice na Slovensko.

Titulní strana odbojového časopisu V boj s grafikou, jejímž autorem je pravděpodobně Vojtěch Preissig, otec tehdejší vydavatelky Inky Bernáškové

Ve stínu smrti

V roce 1940 bylo gestapo v plné síle a řady odbojářů postupně řídly. Inka byla nucena žít v ilegalitě a s cizími doklady. V ohrožení byla i její rodina a manžel, zřejmě proto se také rozhodla s Eduardem Bernáškem rozvést. Gestapo mělo ale Inku v hledáčku, mělo k dispozici její fotografii a celá skupina byla také monitorována českými konfidenty.

V listopadu 1940 byla Inka Bernášková zatčena. Při výslechu, kde byla přítomná její rodina, vzala veškerou vinu na sebe. V září se pokusila o sebevraždu – jed neúčinkoval. „Patřila jednoznačně mezi nejstatečnější ženy československého odboje. Svou odvahou překonala řadu mužů, kteří bohužel v posledních chvílích selhávali,“ říká historik Vojtěch Kyncl.

Věřím v Československo

Neohroženě se Inka chovala také 31. března 1942 při lidovém soudním jednání v Berlíně, kde odmítala mluvit německy, byť němčinu ovládala velmi dobře. V závěrečné řeči uvedla, že doufá v porážku zla, tedy nacismu, a že věří v obnovu Československé republiky. „Bylo to naplnění dosavadního života a nebezpečí, které přestála. Mohla říct nacistickým zločincům do očí, co si skutečně myslí a co bylo smyslem jejího boje o svobodu,“ shrnuje Vojtěch Kyncl.

Drazí i Edo, tož nadešel můj čas. Nevěřili byste, že jdu klidně. Přála bych si vás hlavně přesvědčit, že mi to není těžké. Všechno moje šatstvo, knihy a věci samo sebou patří vám. Lituji jen, že vám nemohu oplatit dluh, který jste si udělali advokátem. Líbám a objímám vás všechny, každého zvlášť, a přeji mnoho zdraví a štěstí, abyste si v poválečném lepším životě vynahradili všechny strasti, které jste v této válce museli prodělat. Mnoho pus. A jdu ne jako otrok hnán do své kobky, ale jako ten, jenž zahalí se v plášť svůj a uléhá k příjemným snům. Bude pět hodin ráno…
Vaše milující Irena

Z dopisu na rozloučenou, 26. srpna 1942

Inka Bernášková byla popravena 28. srpna roku 1942 v Ploetzensee u Berlína.

Účinkují: Andrea Elsnerová, Eva Vrbková, Ondřej Lechnýř

Host: historik Vojtěch Kyncl

Připravila a slovem provází: Ivana Chmel Denčevová

Literární spolupráce: Hynek Pekárek

Režie: Michal Bureš

Dramaturgie: Ivana Chmel Denčevová

Hudební spolupráce: Antonín Schindler

Zvuková spolupráce: Jiří Pochvalovský

Premiéra: 11. 1. 2019

Spustit audio

Související