Není to černobílý jak všecko... Osudy režiséra, maratonského běžce a mystifikátora Karla Fuksy

27. prosinec 2021

Karel Fuksa (1946), absolvent FAMU, bývá představován jako televizní režisér – asketa – sportovec, vytrvalec – introvert – Brňák jak poleno – mystifikátor – anonymní kulturní hybatel – inzitní profesionál – rodinný mentor – cestovatel a věrný průvodce svých vnuků po světě – vypravěč neuvěřitelných příběhů neuvěřitelných postav, ze kterých je nejméně uvěřitelná postava... Karla Fuksy. Jeho rozhlasové vzpomínání tvoří první Osudy na Vltavě v roce 2022.

Už výčet jeho příbuzných s jejich podivuhodnými osudy, mezi kterými se objevují Češi, Němci, Židé, českoslovenští legionáři, komunisté, vojáci wehrmachtu, svobodní zednáři, by vydal na román. K Fuksovým koníčkům patří návštěvy hřbitovů, především těch moravských, na kterých stále nalézá své nové příbuzné. Ve vltavských Osudech prozrazuje, že o napsání knížky věnované jeho příbuzenstvu uvažoval, ale ten nápad vzdal: „Se svými čtyřmi dětmi, čtyřmi vnuky, se svými chorobami a zájmy na to nemám čas.“

Jeho vyprávění má energii, imaginaci a všeobjímající rozptyl odboček a asociací, které vůbec neubírají na dynamice jeho líčení, používá podobné imaginativní vyprávěcí triky jako Hrabal v Tanečních hodinách pro starší a pokročilé. Někdy se ale vypravěč soustředí na jednu historku, kterou před posluchačem rozprostře, vystaví podle zásad komediálního příběhu v opulentním stylu Amarcordu. Jindy by jeho vyprávění mohlo posloužit jako námět pro autora Višňového sadu. A podle návodu Antona Pavloviče Čechova v každém Fuksově vyprávění se všemi jeho peripetiemi a odbočkami „všechny jeho pušky ve třetím dějství vystřelí“.

Karel Fuksa a Arnošt Goldflam na svatbě siláka Franty Kocourka

V jeho příbězích se projevují zkušenosti tvůrce televizního publicisty a dokumentaristy, který natočil stovky dokumentů nejen o brněnské kultuře a jejích osobnostech (Janáček, Skácel, Mikulka, Mikulášek, Štědroň), ale třeba i o Habsburcích, včetně korunního prince Rudolfa nebo mexického císaře Maxmiliána, v jehož stopách se s televizním štábem vydal do Mexika. Přitom každou tu ctihodnou osobnost Fuksa dokáže vystihnout i v poněkud komických, někdy i ve skurilních a bizarních souvislostech.

Karel Liška – hvězda kvelbu

Nejpůsobivější jsou jeho rodinná vyprávění například o strýci Paňtovi (příběh jak z Bubáků pro všední den od Karla Michala), o filmařské dynastii Fuksovy rodiny nebo o brněnských postavách: Arnošt Goldflam, Franta Kocourek, Miloš Štědroň, jehož hudba Osudy Karla Fuksy provází. Surrealista Pavel Řezníček učinil z Fuksy literární postavu – Karla Lišku ve svém románu o brněnské bohémě Hvězdy kvelbu. Fuksa se v Osudech Pavlu Řezníčkovi revanšuje: „Byli jsme bohéma, když jsme celé noci hráli Člověče, nezlob se a pili přitom sodovku?“ Zároveň však připouští, že Pavel Řezníček mezi pijáky sodovky nepatřil.

Byli jsme bohéma, když jsme celé noci hráli Člověče, nezlob se a pili přitom sodovku?
Karel Fuksa

Samostatnou kapitolu v Osudech představuje Milan Kundera, se kterým se Karel Fuksa dobře zná, účastnil se už jako student jeho přednášek na FAMU. Kunderu dodnes navštěvuje v Paříži. Fuksovy snímky autora Žertu pořízené v šedesátých letech (spisovatel gestikulující na přednášce) se objevují v mnoha kunderovských publikacích.

Důležitou roli ve Fuksově životě i dokumentaristice sehrává sport – cyklistika, plavání, maraton a triatlon. Dokáže poutavě mluvit o svém životě se sportem, například o svých prožitcích maratonského běžce, ale s velkou empatií i o výkonech a sportovních životech Emila Zátopka, Jiřího Dalera či Václava Chaloupky. Další téma Osudů představuje Fuksa malíř, sochař a grafik.

Pohřební řečník

Režisér a výtvarník Karel Fuksa

Některé postavy prostupují celé Fuksovo vyprávění: silák Franta Kocourek, režisér František Vláčil, hrabě Karel Antonín Haugwitz, již zmíněný skladatel Miloš Štědroň, ale především Arnošt Goldflam, Fuksův životní přítel. Arnošta Goldflama má objednaného jako řečníka na svůj pohřeb. „Spolu jsme prožívali mladické i pozdnější lásky, tvrdohlavě jsme pronásledovali brněnské krasavice, tu úspěšně, častěji s menším štěstím, přičemž se narodily i děti, které mezitím dospěly, a myslím, že z nich má i radost, i když některé maminky tu společnou cestu vzdaly, čemuž se někdy ani nedivím. Vždycky jsem ho obdivoval – ale trošku i odsuzoval – jako člověka, který si nedá pokoj. Pobíhá po Brně (nikoli jen závodně), cestuje s dospělými dětmi po světě, teď dokonce i s nedospělými vnoučaty, stále někoho navštěvuje, kontroluje své chaty a chatky, mentoruje svou rodinu i přátele a celá léta jim vychvaluje, ba vnucuje, svůj životní způsob a kontroluje je,“ napsal k Fuksovým sedmdesátinám Arnošt Goldflam.

autor: Jiří Kamen
Spustit audio

Související

Více o tématu