Nenápadný půvab vily Anežky. Dům, který vypráví osudy čtyř generací jedné rodiny

17. leden 2021

Když jsem před lety natáčel televizní soutěž ANO-NE o sběratelích a jejich sbírkách, uvědomil jsem si, že zajímavé příběhy mohou mít nejenom lidé a živé bytosti, ale i věci neživé, třeba knížky, mlýnky na kafe, auta, známky, lokomotivy či dámské klobouky. A také domy. Ukazují malé osudy na pozadí velkých dějin.

Rodinná vila Anežka, jejíž okna vzhlížejí z prosluněného úbočí beskydského Ondřejníku na masiv Lysé hory, Malé a Velké Stolové a Kněhyně, slaví letos 117. narozeniny. Nejde rozhodně o objekt, jehož věk by bylo možné srovnávat se ctihodným stářím historických hradů a zámků. V tomto ohledu jde vlastně o mladici. Přesto stojí za to, zamyslet se nad příběhy, které se odehrávaly v jejích zdech, a nad dobou, kterou Anežka prožívala společně se svými obyvateli.

Otec zakladatel

jan Chmel, vila Anežka

Název Vila Anežka, který je už od roku 1904 vepsán do fasády průčelí, hláskovaly už nespočetné zástupy kolemjdoucích. Jméno pochopitelně nebylo zvoleno náhodně – jmenovala se tak manželka muže, který se rozhodl vilu postavit. Byl to Jan Chmel, žil v Ostravě a v té době patřil k velice váženým mužům. Však později jeho dcera Rudolfa vzpomínala, jak při procházce městem její otec prakticky klobouk na hlavu nedal, neboť jej stále někdo zdravil.

Pan Chmel pocházel z chudé rodiny. Byl typickým příkladem selfmademana z přelomu 19. a 20. století. Narodil se roku 1858 v Bobreku, což byla malá obec u Těšína, která je dnes součástí města na polské straně (tehdy Těšínsko patřilo k Rakousku-Uhersku). Jako cihlářský dělník šel za prací tam, kde byla větší příležitost, a tou příležitostí byla Ostrava, počínající se v té době bouřlivě rozvíjet.

Ta léta selfmademanům přála. Spolu se svým bratrem Františkem zakoupil Jan v Orlové, což je nedaleko Ostravy, cihelnu a pustil se do podnikání. Vyráběli nejen cihly, ale i střešní krytinu, a to velice kvalitní, vždyť pálené francouzské tašky s nápisem Bratři Chmelové – Orlová, respektive Brüder Chmel – Orlau, Oesterr. Schlesien, vydržely na střeše Anežky až do roku 1990.

Počátky Stodolní

Vila Anežka, Kunčice pod Ondřejníkem

Na přelomu století zakoupil Jan, který se mezitím osamostatnil, rozsáhlé pozemky na Fifejdách, kde se nacházela cihlářská hlína, a založil vlastní cihelnu. Fifejdy byly tehdy okrajovou částí Moravské Ostravy, vlastně to byly původně jen samé louky. Však ten podivný název prý znamená zkomolené „fünf Weide“, tedy něco jako pět luk či doslova pět pastvin.

Z centra Moravské Ostravy sem vedla cesta, které se dodnes říká „Stodolní“. Tam mívali sedláci a majitelé luk stodoly, sloužící pro obhospodařování oněch pozemků. Bývala to dlouho zanedbávaná cesta, ale dnes je Stodolní ulice známá po celé republice úplně jinak, neboť krátce po listopadu 1989 tam vzniklo nebývale živé centrum noční zábavy. Snad v každém domě je alespoň jeden noční bar. A v jeho zdech, možná, nějaká ta cihla z Chmelovy cihelny.

Pan velkopodnikatel dodal tašky a cihly i na další budovy, které dodnes zdobí centrum Ostravy – například dům na rohu Zámecké ulice a Masarykova náměstí, v níž byla tehdy proslulá kavárna s honosným názvem Café Habsburg, posléze Praha, dnes nakladatelství Academia. V protikladu s názvem kavárny se v ní začala scházet převážně česká společnost a tento charakter si podnik zachoval dlouhá léta. Stojí za to uvést, že pan Chmel byl přesvědčený národovec, dbající na to, aby jeho zaměstnanci pilně sokolovali. 

Trocha místopisu

Kunčice pod Ondřejníkem

Parcela vily Anežky leží na rozhraní obcí Čeladné a Kunčic pod Ondřejníkem. Popisné číslo 365 se dobře pamatuje, neboť odpovídá počtu dní v roce. Širokým údolím, kterým sem vede z Ostravy železniční trať, protéká od Frýdlantu do Ostravy říčka Ostravice – jak píše Petr Bezruč: „...kypí a utíká k Frydku, šumivá, divoká Ostravice...“. Proč ale pan Chmel postavil vilu právě v těchto místech, kde se lidé v zimě sotva prohrabou závějemi a kde ani v létě nepanuje obzvlášť příznivé klima? Obyvatelé Anežky by vám na to řekli, že pokud je zde pěkné slunné počasí, není hezčího místa na zemi, i když současně přiznávají, že je-li vichr, mlha, déšť a sníh, je tomu přesně naopak.

Kolem roku 1890 se zrodil zvyk movitějších Ostravanů jezdit v létě železnicí do Kunčic bavit se, odpočívat a rekreovat se. Hojně navštěvovaná byla i restaurace Pod Lipkami, stojící nedaleko budoucí Anežčiny parcely. Klima se tady zdálo být tak příjemné, že jistý Jan May, lékař Bratrské pokladny hornické a starosta ostravských Mariánských Hor (tehdy ještě Čertovy Lhoty), navíc dlouholetý předseda České společnosti metafyzické, začal uvažovat o zřízení lázní. Brzy se to rozkřiklo, protože Ostrava byla a je i dnes velká vesnice a nic se neutají. Ostravská smetánka uvažovala, že když mají být na Skalce lázně, jistě tam bude nejen kvalitní klima, ale i slušné společenské prostředí. Tam musíme být. Pozemky v okolí Čeladné, Kunčic a Trojanovic začaly jít na dračku.

V dobré společnosti

Vila Anežka, Kunčice pod Ondřejníkem

V průběhu příštích deseti let vyrostla v Beskydech řada letních sídel, jejichž budovateli byli významní lidé regionu. U cesty do Trojanovic si například v roce 1903 postavil stylovou roubenou vilu Šárku Karel Fajfrlík, poslanec říšského sněmu za Moravskou Ostravu a aktivní podporovatel vzniku Československé republiky. Kousek odtud stála Verlikova vila (posléze Hotel Skalka) a v jejím sousedství Rosen Villa Emila Christopha, vedle níž si postavil roubenou vilu Jan Čapek.

V letech 1896–1899 vybudoval v oblasti Nad Krautovcem stavební podnikatel Tichý hned dvě vilky, jejichž vlastníky se později stala rodina Winklera, báňského inspektora a přednosty stavebního oddělení Vítkovických dolů. Kousek za kunčickým nádražím byla zase vila Glassner zbudovaná majitelem ostravské strojírny Elbertshagen-Glassner. Roku 1902 byla vybavena skvělým nábytkem, například křesly nachystanými kdysi v Kroměříži pouze pro císařská veličenstva pro případ jejich návštěvy Kroměřížského sněmu v letech 1848–1849. V rychlém sledu přibývala i další letní sídla ostravské smetánky – vila Moralova, Jaterkova, Nechybova, Chmelova, Šebelova, Exnerova, Bémova, Henčlova… V tak skvělé společnosti nesměla Anežka chybět.

Rodný list

Vila Anežka, salon

Projekt Chmelovy vily vypracoval v březnu roku 1903 stavitel Šimon Žurek z Moravské Ostravy. Ten také stavbu prováděl. Materiál dodal sám stavebník – cihly a střešní tašky byly pochopitelně z vlastní cihelny, a tedy jistě v té nejlepší kvalitě. Začalo se téhož roku a před Dušičkami byla hrubá stavba hotová. Jak bylo tehdy zvykem, nechala se stavba přes zimu vymrznout, neboť zdivo v zimě nejlépe prosychá. Dokončovací práce, zejména výzdoba interiéru, proběhly a skončily v roce následujícím.

Upravovalo se i okolí. V dolní části zahrady, rozpůlené mělkým potůčkem, byl postaven bazén. Nebyl však určen ke koupání, nýbrž k okrase. Tomu odpovídal vodotrysk napájený studnou v horní části zahrady. Výškový rozdíl byl dostačující, voda stříkala k radosti místních dětí do výšky dvou a půl metru. Ne však dlouho. Brzy po výstavbě byl bazén vysypán kvalitní zeminou a osazen růžovými keři.

„Ty germánskij lev,“ vykřikl opilý voják Rudé armády a rozbil soše pažbou hlavu.

Vybavenost nábytkem byla, tak jako dekorativnost maleb interiérů, mimořádná. Každý pokoj měl zařízení v jiném barevném tónu. Centrální jídelna byla vymalována zeleně a zařízena vyřezávaným nábytkem světle zelené barvy. Součástí jídelny byl i velký rozkládací stůl se židlemi, potaženými ornamentálně tvarovanou kůží. Příborník a komoda zcela ladily s velkými zelenkavými kachlovými kamny a se zelenými nátěry a malbou na dveřích. Podobně jednotně byl zařízen i takzvaný žlutý pokoj, modrý pokoj, růžový a bílý pokoj.

Všechny hlavní místnosti byly vybaveny vysokými kachlovými kamny. Pocházely z kamnářské firmy Rudolfa Weisse Thonöffen-Fabrik ze slezského Frýdku. V oknech byly žaluzie z kvalitní balzy. Centrální schodišťová hala vítala návštěvníky nápisem Salve v kameninové dlažbě a dvěma sádrovými lvy v téměř životní velikosti, usazenými na zvláštních podstavcích. Strážci domu však nedokázali ochránit ani sami sebe. V květnu 1945 vzbudili zájem vojáků Rudé armády. Jeden z nich, jakmile vstoupil do vily a zahlédl sádrová zvířata, opile vykřikl: „Ty germánskij lev“ a rozbil soše pažbou hlavu. Začala nová kapitola v životě vily Anežky.

Čas změn

Vila Anežka, majitel Jan Folprecht

V závěru čtyřicátých let začali do Beskyd přicházet noví lidé, vesměs nemajetní. Část z nich neměla kde bydlet, a tak je národní výbor přiděloval jako podnájemníky do někdejších rodinných vil. Nevyhnula se tomu ani Anežka. Škrtnutím pera byla proměněna v činžovní, respektive nájemní dům. Během čtyřiceti následujících let se v objektu vystřídalo devět rodin, skoro třicet osob včetně dětí, někdy poměrně nezvedených. Majitelům objektu byla k obývání ponechána jen malá část domu, vlastně byli trpěni jako podnájemníci svých nájemníků. O řádný stav objektu se nikdo nestaral a dům byl postupně vybydlen. 

V osmdesátých letech dospěl do mužného věku Chmelův pravnuk Jan Folprecht. Začal projevovat zájem o zdevastovaný rodinný majetek. Opustil pražské prostředí a přestěhoval se do Ostravy. Byl ale zcela bez prostředků a nebýt vily, neměl by kde vzít ani ty žíněné matrace, na kterých první rok v Ostravě spával. Díky jeho péči prošla Anežka v letech 1993–1994 kompletní generálkou. Součástí úprav byla výměna střechy, rekonstrukce interiéru, úprava zahrady či přeložení vjezdu do zahrady. Stálo to mnoho sil a prostředků, ale letovisko je dnes opět v takovém stavu, že se za ně nemusí nikdo stydět.

Škrtnutím pera byla vila Anežka proměněna v činžovní, respektive nájemní dům.

Jan Folprecht nepřestává objekt vylepšovat. A samozřejmě užívat. Roku 2001 se například Anežka stala hostitelkou špičkových evropských citeristů (Jan je považován za jednoho z nejvýznamnějších světových sběratelů citer) a v posledních letech ve vile občas zasedá Rotary klub Ostrava, který Jana přijal do své náruče roku 2005.

Vila Anežka žije. Stojí na základech, které pod Ondřejníkem položil někdejší cihlářský tovaryš Jan Chmel. Mnohé se od té doby změnilo. Čtyři generace rodiny již nejsou mezi živými, na zahradě si hrají už praprapravnoučata zakladatele rodu, ale dům stále stojí. Je důkazem, že rodinná tradice, stálost lidského myšlení a paměť domů jsou hodnotami z nejtrvalejších.

Spustit audio

Více o tématu