Nemocniční kaplan Vítězslav Vurst: "Jsem člověkem pro člověka"

7. listopad 2012
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vítězslav Vurst

Nemocniční kaplan Vítězslav Vurst, který je i předsedou Asociace nemocničních kaplanů, byl hostem Martiny Kociánové a Dvojky ČRo ve středu 7. listopadu.

Důležitá je svobodná vůle nemocného
Vítězslav Vurst je také nemocničním kaplanem Všeobecné fakultní nemocnice Motol a členem Církve adventistů sedmého dne. Většina lidí si o nemocničních kaplanech myslí, že dávají poslední pomazání, ale jak je to doopravdy v praxi? „Já si myslím, že hodně záleží na kaplanovi, ne na nemocnici. Pokud opravdu budu chodit za pacienty s vážnou tváří, tak mě nebudou přijímat a budou myslet jen na to poslední pomazání,“ řekl Vítězslav Vurst s tím, že jde zcela o svobodnou vůli nemocného, zda s ním chce nebo nechce hovořit. „Já se snažím působit na všech odděleních nemocnice, vždy se představím a pak začnu s úsměvem s člověkem hovořit. Jsem tam člověkem pro člověka. Rád vždy říkám, že jsem tam proto, abych pomohl porozumět tomu, co vás napadá, když nemůžete spát.“

Martina Kociánová a Vítězslav Vurst

Kaplan nebo psycholog?
Jaký je pak rozdíl mezi nemocničním psychologem a kaplanem? „Ta hranice je velmi malá. My ale jdeme dál jako např. i do oblasti odpuštění, která má mnoho rovin. Lidé často musí odpustit i sami sobě. Duchovní psychologa ale nahradit nemůže. Jsem velmi rád, když jsem si schopen s psychologem rozdělit role a říct si, toto je už moje.“

V nemocnici ošetřují muže, který se otrávil metylalkoholem

Kdo má sdělit pravdu? Lékař nebo kaplan?
Když se člověku stane, že je vážně nemocný a v nemocnici čeká na svůj ortel, sděluje pravdu lékař. Jaké je pak v té chvíli role kaplana? Má „jít“ před lékařem, s ním nebo po něm? „Já jdu vždy po lékaři, ale hodně záleží na tom, zda mě nemocný už zná. Mluvit a poznat jej mohu před sdělením pravdy, která je výlučnou výsadou lékaře. U sdělování pravdy nemám co dělat. Pokud se mnou chce mluvit poté, pak většinou požádám personál, abychom mohli být spolu sami. A pak hlavně naslouchám.“

Mění se i potřeby české společnosti?
Profese nemocničního kaplana oficiálně existuje teprve od roku 2010. Proč teprve dva roky? „Asi to je dáno vývojem společnosti. U nás jsou vězeňští kaplani, vojenští i nemocniční. Na druhou stranu je třeba definovat, co by kaplan měl dělat. Vždy říkám, že všichni jsme nějak věřící, rozdíl je jen v tom, jak. Hodně nemám rád rozlišování mezi věřícími a nevěřícími. Já jsem tady v první řadě pro naslouchání a občas nabídnu možnost hledání, třeba i víry. Hlavně se ale snažím o to, aby lidé o svých starostech hovořili.“

Pacientka v nemocnici. Ilustrační foto

Umíme se chovat?
Jak se má příbuzný nebo známý chovat k umírajícímu nebo vážně nemocnému blízkému? Umíme to vůbec? „Nejhorší je říkat: vím, jak se cítíš. To totiž nikdy vědět nemůžete a hlavně, vy se z té návštěvní nemocniční židle zvednete a odejdete. To nemocný nemůže.“
Vítězslav Vurst radí:Říkejte méně a více naslouchejte. Naslouchejte i ve chvíli, kdy vám řekne, že už tady dlouho nebude. Na tuto větu je totiž málokdo z blízkých připraven a odpovídá klasickým, ale prosím tě, ty tady budeš ještě hodně dlouho, ač dobře ví, že diagnóza příznivá není.“
Po této větě prý máme hlavně zjistit, zda to bylo jen plácnutí, nebo to nemocný myslí vážně. „V tom druhém případě to chce být chvíli potichu, ponechat slovům prostor, a pak se ptát, proč si to myslíš? On totiž musí vědět, že jej poslouchám a říkám tak mluv, jsem připraven. Lidé opravdu neumějí naslouchat.“

Více si ale poslechněte sami v audiozáznamu rozhovoru s Martinou Kociánovou.

autor: lup
Spustit audio