Nelly Gaierová

Už v dětství chtěla být paní Nelly Gaierová (3.10.1908 - 30.10.1995) baletkou, ale nakonec po studiu na pražské konzervatoři zpívala nejprve osm let v ostravské a v plzeňské opeře. Tehdy byla ještě slečnou Cornelií Valentovou (není to jméno jak z prvorepublikové operetky?) a námluvám lehké múzy podlehla až v malém královském divadle, jak sama říkala souboru pražské Velké operety. Na tom, že si Praha našla svou novou operetní hvězdu, na tom se prý přítomní odborníci shodli už při první velké roli Giuditty v Léharově stejnojmenné operetě. Během dalších let bylo těch velkých postav nepočítaně, Nelly Gaierová hrála snad ve všech významnějších představeních Hudebního divadla v Karlíně. V šedesátých letech tu potkala taky svou osudovou roli, původně ji měla alternovat ještě s Adinou Mandlovou, která se tak po letech strávených v Anglii chtěla představit českým divákům. Nakonec ale potlesk na otevřené scéně patřil v roli Dolly Leviové v muzikálu Hello Dolly pouze Nelly Gaierové, byla to jedna z těch životních rolí, o kterých se pak ještě dlouho vypráví, stejně jako později slečna Schneiderová z muzikálu Kabaret nebo paní Pearcová z My Fair Lady.

Poznal jsem paní Nelly Gaierovou až před koncem jejího života, ale stejně jako v té době ještě starší herečka Marie Rosůlková okouzlila mě i královna našeho hudebního a operetního divadla šarmem a noblesou skutečné dámy. Vzpomínala na léta prožitá s operetou a muzikálem, probírala se fotografiemi, uměla neodolatelným způsobem vyprávět, ostatně kdo by si nevzpomněl na tu výraznou dikci, výslovnost a přesnou artikulaci. Lehkým gestem si připomněla oblíbené postavy a role, v jediném okamžiku se dokázala zasnít s pohledem svých hlubokých modrých očí někam daleko v historii vlastního života, dívala se do míst, kde chtěla být sama a kam byl ostatním nezvaným návštěvníkům vstup zakázán, ale přitom vzápětí, v příští chvíli, se zářivě rozesmála a pohladila mě po tváři s nepředstíraným tichým údivem nad některými otázkami mého naivního zvědavého mládí. Byla odstrašujícím příkladem všem, kteří chtějípřestat kouřit. Nedokázala to nikdy ( měla ráda svou třicítku cigaret denně), a s cigaretou v ruce byla navíc ještě kouzelně elegantní.

Poznal jsem paní Nelly Gaierovou až před koncem jejího života, ale stejně jako v té době ještě starší herečka Marie Rosůlková okouzlila mě i královna našeho hudebního a operetního divadla šarmem a noblesou skutečné dámy. Vzpomínala na léta prožitá s operetou a muzikálem, probírala se fotografiemi, uměla neodolatelným způsobem vyprávět, ostatně kdo by si nevzpomněl na tu výraznou dikci, výslovnost a přesnou artikulaci. Lehkým gestem si připomněla oblíbené postavy a role, v jediném okamžiku se dokázala zasnít s pohledem svých hlubokých modrých očí někam daleko v historii vlastního života, dívala se do míst, kde chtěla být sama a kam byl ostatním nezvaným návštěvníkům vstup zakázán, ale přitom vzápětí, v příští chvíli, se zářivě rozesmála a pohladila mě po tváři s nepředstíraným tichým údivem nad některými otázkami mého naivního zvědavého mládí. Byla odstrašujícím příkladem všem, kteří chtějípřestat kouřit. Nedokázala to nikdy ( měla ráda svou třicítku cigaret denně), a s cigaretou v ruce byla navíc ještě kouzelně elegantní.

Byla v první trojici umělců oceněných za celoživotní mistrovství cenou Thálie v roce 1994, na jevišti Hudebního divadla v Karlíně převzala od svých kolegů symbolické ocenění - titul Karlínské múzy. Bylo to při slavnostním představení hudební úpravy Mrštíkovy Pohádky máje. V roli Staré paní se tu nestárnoucí Nelly Gaierová naposledy rozloučila se svými diváky... Jak snadné jí bylo uvěřit, když zpívala, že divadlo je celý svět.