Největší básnířka citů, divoké vášně a lásky ve své době pohoršovala. Osudová žena: Růžena Jesenská

21. listopad 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Růžena Jesenská
0:00
/
0:00

Láska má mnoho podob a Růžena Jesenská je dokázala popsat. Na autorku dramatické, divoké a erotické poezie se ale neprávem zapomnělo. Možná proto, že se o ní ví pramálo.

Host: Libuše Heczková
Účinkují: Marika Procházková, Lukáš Hlavica, Daniel Bambas, Kristýna Frejová
Připravili: Tereza Stýblová, Hynek Pekárek
Zvukový mistr: Jonáš Rosůlek, Jan Brauner
Režie: Michal Bureš
Premiéra: 21. 11. 2020

Růžena Jesenská se narodila v červnu roku 1863 v Praze. Její otec byl úředníkem radotínské cementárny. Její mladší bratr Jan byl lékařem a otcem Mileny Jesenské. V rodině panovaly idylické vztahy, o čemž vypovídá autobiografický román Růženy Jesenské z roku 1931 Dětství.

Rodina patřila k pražskému okruhu intelektuálů. Oba rodiče vedli děti k vlastenectví a k úctě k českému jazyku. Možná díky tomu se Růžena již v dětství stala vášnivou čtenářkou. Navštěvovala exkluzivní školu svatého Tomáše, kde se pokoušela o své první literární texty a divadelní hry.

V roce 1878 nastoupila do ústavu pro vzdělání učitelek. „V té době, pokud chtěla být dívka vzdělaná, musela nastoupit do učitelského ústavu. Jinou možnost vyššího vzdělání jako žena v té době neměla,“ říká literární kritička Libuše Heczková.

Po dvou letech praxe v Mladé Boleslavi začala učit zpátky na měšťanské škole svatého Tomáše v Praze. Své mladé žákyně podporovala ve vzdělávání. Mnohým z nich otevřela cestu k Minervě, prvnímu českému ženskému gymnáziu.

Žena dvou profesí

Učitelské povolání ji nijak nebránilo živit se i jako spisovatelka a básnířka. Původně publikovala pod různými pseudonymy. Literární jméno Eva z Hluboké odkazovalo k romantismu, Martin Věžník k její velké lásce.

„Nemohl se ozvati hlas plný a vroucí, silnou vášní vibrující, a přece srdce mladé učitelky v kontaktu s životem bystře pulzující nedalo se odmítavostí ve svém vše zachycujícím souznění utišiti.“
Jan Opolský (z knihy Růžena Jesenská)

Přestože zákon zakazující učitelkám sňatek vešel v platnost až v roce 1903, zůstávaly učitelky svobodné. „Rozumělo se to jaksi samo sebou,“ říká literární kritička. Přesto Růžena Svobodová prožila několik vztahů.

Její první láskou byl spisovatel Rudolf Karel Zahálka, o kterém bohužel moc známo není. „Byl to zároveň medik a velmi blízký přítel Viléma Mrštíka. V roce 1899 spáchal sebevraždu. Podle Mrštíka to byl muž citlivý, přepjatý, trpící depresemi. Jeho vztah s Růženou Jesenskou musel být bezpochyby velmi komplikovaný,“ popisuje Libuše Heczková.

Dvojí pohled 

Na začátku 90. let patřila Růžena Jesenská k novému okruhu salonu Růženy Svobodové. Mimochodem se stýkala s Janem Nerudou, J. V. Sládkem, Juliem Zeyerem nebo F. X. Šaldou. „Znala celý pražský intelektuální svět, ale snažila se seznámit i s autory okolo Moderní revue.“

V okruhu modernistů – symbolistů a dekadentů, bylo ale její psaní považováno za sentimentální a ne příliš zajímavé. Zajímala je ovšem ženská citovost a odvaha otevírat tabuizovaná témata, jako byla incestní láska, lesbická láska nebo předmanželský sex. S okruhem Moderní revue se Jesenská sblížila až po roce 1902, kdy jí vážou velice hluboké vztahy k Jiřímu Karáskovi ze Lvovic, Arnoštovi Procházkovi, Miloši Martenovi a Kamilu Fialovi.

Zvítězila žena

Zakladatel moderní ukrajinské literatury Taras Ševčenko, jehož básně Růžena Jesenská překládala

Přestože povolání spisovatelky a překladatelky nebylo výjimečné, vzdělané ženy výjimečné byly. A právě možná kvůli tomu se dostala do křížku s významným slavistou Karlem Kolářem. Spor se týkal jejího překladu ukrajinského básníka Tarase Ševčenka.

„Celý konflikt způsobil slavista Josef Kolář, který prohlásil její překlady za nekvalitní a špatné. Byly poslány k posouzení ukrajinskému básníkovi Ivanu Frankovi, což svědčí o tom, jak málo jí bylo důvěřováno. Její překlady ale nakonec byly uznány za lepší, byly vydány v roce 1900 a posléze začala hojně překládat z ukrajinštiny právě Ivana Franka.“

O vášni psala i ji prožívala

O jejím vášnivém jádru nesvědčí jen její literární texty, ale také dopisy, které si vyměnila s Alfonsem Muchou. Malíř, fotograf, pražský a pařížský intelektuál však udržoval i jiné vztahy, a tak kontakt mezi nimi ustal. Podle kritičky možná o jejich vztahu vypovídá sbírka Rudé západy z roku 1904, která je plná pozoruhodné erotiky a zároveň melancholie.

Alfons Mucha v rozhlasovém studiu (1932)

Růžena Jesenská byla kontroverzní postava nejenom kvůli svým tématům, která veřejně sdělovala, ale také kvůli tomu, jak psala. „Její způsob práce je vrcholně stylizovaný. Jde o vrcholně ornamentální prózu, která zachycuje intimní stav ženy. To bylo velmi neobvyklé. Na rozdíl od spisovatelky Boženy Vikové-Kunětické, která byla ve své době stejně populární jako Růžena Jesenská a která tyto problémy zachycovala v realistických konturách.“

Kalendář paní a dívek

Své názory se snažila prosadit i ve svém druhém povolání. S vedením školy vedla mnoho sporů, chtěla být mnohem progresivnější. Proto v roce 1907 raději odešla do předčasného důchodu a stala se novinářkou. V roce 1911 přebrala známý Kalendář paní a dívek a vytvořila z něj novou tribunu, exkluzivnější, nesoucí významnější ideje.

Přestože byl Kalendář paní a dívek tradiční tiskovinou, která doprovázela ženy a dívky jeden rok a která měla nižší literární úroveň, požádala Růžena Jesenská Zdenku Braunerovou, aby vytvářela grafickou podobu časopisu. Díky tomu se z časopisu podařilo vytvořit exkluzivní čtení.

Mnohem důležitější ale bylo, že Růžena Jesenská poskytla v časopise prostor k publikování i svým přátelům z okruhu Moderní revue. Kalendář vycházel po celou dobu 1. světové války. Podporovalo se v něm české vlastenectví a česká četba.

Osobní život byl vnější svět

Růžena Jesenská v roce 1930

Skrze národní ideje se Růžena Jesenská seznámila s Karlem Kramářem a podporovala ho v jeho aktivitách. V roce 1917 se přidala jako mnoho dalších ke slavnému manifestu českých spisovatelů, který inicioval Jaroslav Kvapil. Manifest podepsalo 222 českých spisovatelů a šlo o první velké veřejné vystoupení českých intelektuálů a české společnosti, která volala po samostatnosti.

I v této době zůstává hlavním tématem jejích textů láska. Za první republiky se ale také dostala do redakce Národních listů, čímž se z ní stala skutečná novinářka. Závažné pro ni vždy byly otázky ženské a sociální.

„I nadále vedla život spíše veřejný. Vystupovala velmi často jako významná osobnost československé republiky. Aktivně se účastnila různých typů komisí, ve kterých zasedala právě pro zlepšení sociálního postavení nejenom žen, ale i chudých. V roce 1929 byla zvolena do Akademie věd a umění.“

Konce druhé světové války se nedožila. Zemřela 14. července 1940 ve věku 77 let.

Použitá literatura:

Jesenská Růžena: Dětství. Praha: Pražská akciová tiskárna, 1929.

Kindlerová Rita: Taras Ševčenko v českých překladech. /on-line/

autoři: Tereza Stýblová , opa
Spustit audio

Související