Nejslavnější česká herečka své doby původně česky psát ani číst neuměla. Osudové ženy: Eliška Pešková

23. leden 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Edvard Beneš a jeho manželka Hana
0:00
/
0:00

Pro české divadlo ji objevil sám Josef Kajetán Tyl. Od ní se pak učily herecké hvězdy dalších generací. Divadlu zasvětila celý život. Herectví si ale musela nejprve vyvzdorovat. Stejně jako manželství s divadelníkem Pavlem Švandou ze Semčic.

Účinkují: Marika Procházková, Simona Peková, Martin Pechlát, Jan Vlasák, Igor Bareš, Michal Zelenka
Vypráví: Kristýna Sýbová
Připravili: Eva Dvořáková, Hynek Pekárek
Zvuková spolupráce: Jiří Pochvalovský
Hudba: Antonín Schindler
Režie: Michal Bureš
Premiéra: 23. 1. 2021

Přestože pocházela z německo-české rodiny, stala se z ní nejen česká herečka, ale také velká vlastenka.

Narodila se v červnu 1832 v Praze jako Elisabeth Peschke. Matka byla sice Češka, ale otec se cítil být více Němec a doma mluvil německy, případně francouzsky, vysvětluje divadelní historička Kristýna Sýbová.

Eliščino dětství bylo poměrně tvrdé. Otec měl v pronájmu hostinec, což zaměstnávalo oba rodiče, a Elišku proto vychovávala babička. „Dohlížela na to, aby se vnučka držela především práce a zbytečně nelelkovala, za což babička považovala i čtení a psaní. Čím menší ale měla Eliška podporu v rodině, tím její zájem o vzdělání a literaturu rostl.

Uhranuta divadlem

Když jí bylo 13 let, divadlo ji uhranulo natolik, že se rozhodla stát herečkou. Zážitek z představení, které viděla v Karlových Varech, líčila i po letech ve svých vzpomínkách Zápisky české herečky: „Když jsem prvního večera spatřila Halmova Syna pouště, rozhodl se můj příští osud. Duch můj byl mezi herci, a když opona spadla naposled, ani se mi se sedadla mého nechtělo.

Babička ale pro Eliščino rozhodnutí neměla žádné pochopení. Zrazovala ji od pochybného povolání výhrůžkami, že vnučku vydědí a přestane finančně podporovat. Eliška i tak začala chodit na hodiny herectví k německé herečce Anně Herbstové, opatřila si garderóbu a na sklonku roku 1848 už vystupovala ve Švestkově divadle, což tehdy bylo přední ochotnické divadlo v Praze, popisuje divadelní historička.

Krátce nato Eliška odešla do Teplic k německé společnosti Franze Maschka. Měla úspěch, což obměkčilo i nesmlouvavou babičku.

Česky ji naučil Tyl

Josef Kajetán Tyl o Eliščině talentu nepochyboval. Nejprve ji ale musel naučit hrát česky

Talent tehdy 17leté Elisabeth neunikl ani Josefu Kajetánu Tylovi, který ji v roce 1849 pozval do Prahy. „J. K Tyl v té době působil jako dramaturg českých představení ve Stavovském divadle a prožíval vrchol svojí kariéry.

Eliška později vzpomínala, jak zkoprněl, když mu při prvním setkání přiznala, že neumí číst ani psát česky. Tyl to ale nevzdal a spolu se svojí švegruší Annou Rajskou Elišku během několika málo týdnů naučil česky natolik, že mohla vystoupit v českém představení.

13. září 1849 tak poprvé pod jménem Eliška Pešková hrála ve veselohře Štefek Langer z Hlohova, dodává Kristýna Sýbová.

I lásku si vyvzdorovala

„Díky záskoku za indisponovanou herečku Annu Kolárovou získala Eliška angažmá ve Stavovském divadle. Sklízela nadšené ovace a záhy se stala přední členkou souboru. V té době už měla známost s redaktorem Pražského večerního listu, potomkem zchudlé šlechtické rodiny Pavlem Švandou ze Semčic.

Eliščina babička ale jejich lásce přála ještě míň než kdysi herecké kariéře. I tentokrát se ale Eliška rozhodla vzdorovat. „Se Švandou si tajně dopisovali a slíbili si, že se vezmou. To se stalo v roce 1850 i přes vyhlídku na život ve velmi nuzných podmínkách. Bydleli u Švandovy matky, která svoji snachu od počátku neměla ráda, popisuje divadelní historička.

Manželé žili z ruky do pusy a doba přestávala přát českým představením, přesto Eliška zůstala věrná pouze českému divadlu. Ctila své ideály a odmítala i výhodné příležitosti na německých scénách. V roce 1853 začala dokonce překládat hry z němčiny, později i dramatizovat prózy a různé látky také adaptovat.

Bohumil Roubalík: Prozatímní divadlo

Přes překážky k vlastnímu divadlu

Po otevření Prozatímního divadla v listopadu 1862 vedla společná cesta manželů Švandových právě tam. Elišce bylo 30 let a ocitala se na vrcholu své herecké dráhy, Švanda působil jako dramaturg a vrchní režisér. Po čtyřech letech byl ale pro neshody propuštěn a na jeho místo přišel jeho zarytý rival Josef Jiří Kolár. To však mělo dopad i pro Elišku.

„Už po Švandově odchodu z Prozatímního divadla se Peškové děly různé nepříjemnosti. Její role dostávaly jiné herečky, nezřídka její žákyně, které ona sama k divadlu přivedla, vysvětluje Kristýna Sýbová.

02141520.jpeg

Situace v Prozatímním divadle se vyhrotila natolik, že Eliška odešla za manželem do Švandova divadla. Tam čtyři roky působila jako host. Intenzivně se věnovala překladům a adaptacím či organizačním záležitostem divadelního podniku svého muže. Díky svým kontaktům a diplomatickým schopnostem také pomáhala se zřizováním nových scén Švandova divadla, jako byla Arena ve Pštrosce nebo Divadlo u Libuše.

Na jevišti stála naposledy v roce 1883, poté svoji hereckou činnost pro nemoc ukončila. „Po smrti Pavla Švandy dokončila stavbu divadla na Smíchově a rodinný podnik zdědil syn Pavel. Jako celek jej ale až do své smrti stále vedla Eliška Pešková. Zemřela v nedožitých 63 letech v květnu 1895 v Praze.

Eliška Pešková: Zápisky české herečky. Praha: Knapp, 1866.

Deyl Rudolf: Vavříny s trny. Praha: Československý spisovatel, 1973.

autoři: Eva Dvořáková , opa
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová