Národní divadlo není krabice na umění. Musí fungovat jako živý organismus, říká Michal Dočekal

17. listopad 2011
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02359529.jpeg

Sváteční hostem Dvojky (17. listopadu) a magazínu „Je jaká je“ po 11:05 hodině byl divadelní režisér Michal Dočekal, jeden z méně známých studentských vůdců tzv. Sametové revoluce 1989.

17. listopad 1989 očima Michala Dočekala

Michal Dočekal je již zhruba 10 let uměleckým šéfem činohry Národního divadla. Školu (Divadelní akademii múzických umění, tzv. DAMU) dostudoval v roce 1991. V listopadu 1989 byl v jejím třetím ročníku. Jak na rok 1989 vzpomíná? „Nijak. Ač je asi na co, ale nevzpomínám. Možná je to i mým věkem.“ O listopadových dnech dokonce nechtěl vůbec hovořit. Domnívá se totiž, že „není tím pravým“. Přesto jsme z něj „dostali“ alespoň osobní vzpomínky na účast na tzv. povolené demonstraci listopadu 1989. „Tato demonstrace měla povolenou trasu, od které se ale, jak je všeobecně známo, odklonila až k Národnímu divadlu. Povolená trasa totiž vedla až někam na periferii Prahy. Z okna budovy Národního divadla ale na průvod zamávala nějaká osoba, dodnes jsem přesvědčený, že to byl Boris Rösner. Ale jestli mám pravdu, to dodnes nevím. Vlastně to není ani podstatné. Podstatné je ale to, že průvod tehdy podpořila osoba z takové honosné budovy, jakou byl a je budova Národního divadla. To je má hlavní vzpomínka na tuto demonstraci. Já se o tom ale nechci moc bavit,“ dodal Michal Dočekal. Nakonec dodal, že si asi každý dokáže o té době udělat obrázek sám, a to ze svých vlastních vzpomínek. „Snad jen řeknu, že jsme s několika dalšími spolužáky na DAMU v pátek vyhlásili stávku, ke které se poté připojili další vysoké školy a za cca 14 dní byla stávka generální.“ To, co by se podle M. Dočekala ale mělo v souvislosti s dnešním dnem zaznít, jsou kulaté narozeniny Vlasty Chramostové. „Asi je hodně symbolické, že právě takováto osobnost, jakou nesporně Vlasta Chramostová je, se narodila právě 17. listopadu.“

Michal Dočekal

Nová scéna má svou poetiku i přitažlivost

Michal Dočekal je ale hlavně šéfem činohry Národního divadla. Zítra, tedy 18. listopadu, si národní kaplička připomene hned několik významných výročí jako např. to, že 18. listopadu 1883 byla po zničujícím požáru znovuotevřena budova Národního divadla, a to představením Smetanovy slavnostní opery Libuše, pro tuto příležitost zkomponované. Ve stejný den roku 1983, bylo divadlo otevřeno po 3leté rekonstrukci a poté byla zpřístupněna také Nová scéna Národního divadla. „Je to vynikající projekt, který stojí v Praze již 30 let, ač byl původně určen na úplně jiné účely. Na druhou stranu jsem moc rád, že Nová scéna vznikla. Každé velké divadlo tohoto typu na světě má svou komorní scénu. Je také zajímavé, že i tato dříve kritizovaná budova, získala svou patinu či poetiku, má svou přitažlivost a nenabaluje už na sebe ono spojení s totalitou. Také její interiér je velmi přitažlivý.“

Michal Dočekal, umělecký šéf činohry ND

Národní divadlo

Národní divadlo

Národní divadlo má dnes čtyři scény: Národní divadlo, Stavovské divadlo, Novou scénu a Divadlo Kolowrat. Má také čtyři umělecké soubory: operu, činohru, balet a Laternu magiku. Umělecké soubory opery, činohry a baletu vybírají svůj repertoár jak z klasicky, tak se, vedle domácích autorů, zaměřují i na moderní světovou tvorbu.

Dnešní postavení Stavovského divadla

Stavovské divadlo působí, podle M. Dočekala, na dnešního diváka asi více komorněji (než budova Národního divadla). „Musíme si uvědomit, že ve Stavovském divadle je většina divácké kapacity v galerii a na balkónech.“ To prý znamená také jiné divácké vnímání, zejména pokud si uvědomíme, že dnešní divák je zvyklý na různá multimédia či na televizi. „Stavovské divadlo je ale jedno z nejkrásnějších divadel na světě. Musím ale dodat, že to vůbec neznamená, že mě Národní divadlo nepřitahuje. Nesporně je to divadlo s velkou kubaturou.“ Označení Národního divadla jako první scény je podle M. Dočekala ale také zavazující a nebezpečné. Znamená to totiž, že také musí být nejlepší. „Dnes je toto označení již dáváno do uvozovek. Je třeba dodat, že v době, kdy bylo založeno, tady žádné jiné kamenné divadlo nebylo. Divadelníci, resp. herci, tehdy kočovali. Jejich život rozhodně nebyl jednoduchý. Dnes si myslím, že není správné na to neaspirovat. Zároveň by bylo bláhové myslet si, že vše, co se zde udělá, je tzv. na jedničku.“ Národní prý prostě není krabice na umění, ale musí fungovat jako živý organismus, který hraje současným jazykem a současné hry. „Nemůžeme si představovat, že tam uvidíme oživlou povinnou četbu,“ dodává M. Dočekal.

Národní divadlo, Nová scéna

Michal Dočekal dostudoval školu v roce 1991, stihl i půlroční stáž v Londýně. V první polovině 90. let režíroval v divadelním spolku Kašpar a poté do roku 2002 jako nejvýznamnější režisér působil v Divadle Komedie. Odtud přešel do Národního divadla na post uměleckého šéfa činohry. Dočekal je ženatý s herečkou Monikou Zoubkovou a mají spolu dvě děti.

Více zajímavostí ale nabídne celý rozhovor Evy Kvasničkové, který si můžete poslechnout v audiozáznamu.

autor: lup
Spustit audio