Na významného tvůrce Josefa Hlavničku vzpomíná rozhlasový kolega Jiří Hubička

Zpráva o úmrtí kolegy Hlavničky mě velmi zarmoutila. Je to necelý měsíc, kdy se dožil devadesátky. Je to však už celý rok, kdy jsem se ním osobně setkal naposledy. Přestože už tehdy nebyl v nejlepší fyzické kondici, byl psychicky neobyčejně čilý a neustále se zajímal o dění v rozhlase.

Redaktor Archivu Českého rozhlasu Jiří Hubička|foto:Khalil Baalbaki,Český rozhlas

V roli dramaturga už sice více než dvacet let nepůsobil, přesto byl rozhlas stále v centru jeho pozornosti a zájmu. Není divu, tvořil v něm po celý svůj profesní život. Více než 40 let. Neobyčejná a dnes už nevídaná věrnost jedné profesi, jednomu místu.

Jeden z nejlepších dramaturgů

Pro mne patří Josef Hlavnička k trojlístku nejlepších dramaturgů rozhlasových her, které náš rozhlas kdy měl. Po boku Jaroslavy Strejčkové a Jaromíra Ptáčka (přičemž každý z nich byl svým přístupem k rozhlasovému dramatu zcela jiný) přivedl v 60. letech minulého století českou rozhlasovou hru na úroveň, které už později nikdy nedosáhla.

A nemám tu jen na mysli často citované mezinárodní úspěchy v podobě cen na slavné Prix Italia; mám na mysli schopnost otevřít pro české posluchače širokou a pestrou škálu všeho, co světová rozhlasová dramatika dokázala nabídnout.

Hlavnička překladatel

Hlavnička stál v té době za přílivem zahraničních titulů, pořádal dny britské, severské, jugoslávské rozhlasové hry. Sám překládal, především z angličtiny, ale také z norštiny a srbochorvatštiny. Zasadil se o hostování zahraničních režisérů v našem rozhlase. A především objevil pro rozhlasovou práci velkou řadu skvělých autorů.

Stejně jako mnoho jiných tvůrčích osobností i jeho v práci později silně limitovaly „normalizační poměry“ let 70. a 80. Ale i v té nelehké době držel velmi vysoko laťku zejména působní dramatické tvorby. Dokázal přicházet s náměty, které vypovídaly o obecně lidských a všem pochopitelných problémech. Nezištně pomáhal na svět i dílům autorů, kteří se ocitli v normalizační klatbě – řada zakázaných tvůrců pro něj psala pod cizími jmény.

Sám se k autorské tvorbě dostával jen zřídka. Přesto po sobě zanechal celou řadu titulů, které zůstanou trvalou hodnotou. V 90. letech zdramatizoval mimo jiné dva romány G. Greena Ministerstvo strachu a Lidský faktor a román G. Orwella 1984.

Považuju za svoje štěstí, že jsem měl možnost pracovat po Hlavničkově boku po dobu téměř dvou desetiletí. Obdivoval jsem ho pro jeho preciznost, vzdělanost, schopnost vést autora k nejlepšímu možnému výsledku, dokonce i pro jistou  tvrdohlavost, kterou dokázal projevit. To jsou, řekněme, profesní vlastnosti. Kromě toho jsem ho však poznal jako neobyčejně kamarádského a vlídného člověka, nadaného schopností poradit, pomoct kolegovi…

Josef Hlavnička se pro mne řadí mezi nejzásadnější a nejpoctivější osobnosti v historii celého Českého, či dříve Československého rozhlasu.