„Na pohřbu chci zahrát dialogy z Vesničky.“ Marián Labuda v posledním rozhovoru na Dvojce

5. leden 2018
Marián Labuda (2011)

Slovenský herec Marián Labuda zemřel v pátek 5. ledna 2018 v jedné z bratislavských nemocnic. Bylo mu 73 let. Na Dvojce byl naposledy v dubnu 2016 ve Sklípku Václava Postráneckého. Došlo tehdy i na povídání o smrti. Ale jak jinak než s humorem.

„Velmi si tě vážím a obdivuju tě, jak ty dokážeš být věrný, když sis někoho z kolegů na Slovensku oblíbil, s kým jsi hrál a tak, že jsi schopný cestovat, sednout do vlaku nebo do auta a přijet na pohřeb. Proto se tě teď držím,“ vtipkoval tehdy Marián Labuda na adresu Václava Postráneckého.

Smrt je absolutní hygiena

„Asi dva měsíce před smrtí Julia Satinského jsme spolu seděli na kávičce a já jsem se ho zeptal: Julo, ty, nebojíš se smrti? A on se tak zamyslel a povídá: Víš, smrt to je absolutní hygiena, máš pokoj, nemáš starosti, kalhoty, trička, nic, absolutní hygiena, žena ti nemůže nic říct. Teprve teď to umím ocenit.“


Připomeňte si památku oblíbeného herce ve vysílání Dvojky mimořádně zařazeným pořadem Marián Labuda sám doma s hudbou. Poslouchejte v neděli 7. ledna 2018 od 18:05. Záznam najdete po odvysílání v Celodenních záznamech.

A ve stejném duchu nevážně o smrti Labuda pokračoval i v samotném závěru pořadu: „Každý si dává zahrát na pohřbu nějakou pěknou písničku a potom všichni pláčou. Ale já bych si dal dialogy z filmu. Na hřbitově by se potom ozývalo: Nohy sis myl? To by dojalo lidi stejně.“

Nikdy jsem k andělům neměl blízko

Ve filmech a televizi ztvárnil Marián Labuda přes 200 rolí. Ty jeho poslední spojují symbolicky andělé v názvu: Anděl páně 2 a předtím ještě Andělé všedního dne, kde si sám anděla i zahrál. „V té roli jsem se cítil trapně,“ smál se. „Já nikdy k andělům neměl blízko.“

„Když jsem chodil v neděli s maminkou do kostela, líbil se mi pán farář na kazatelně, jak tam láteří a spílá hříšníkům. Já tehdy nebyl hříšník, nevěděl jsem ani ještě pořádně, co to je. Ale když se tam na to nadávalo, tak jsem si myslel, že to bude něco lepšího. Líbilo se mi to.“

Moje idea? Vesele páchat hříchy

„Tam je možná i to zrníčko toho, proč jsem toužil být hercem. Že herec vejde na jeviště a tam láteří jako na té kazatelně. A všichni ho poslouchají a ještě mu tleskají. I lístky zaplatí. Tak proto jsem se stal hercem. Že jsem mohl všechny umlčet.“

Spíš než andělé mu prý ale byli bližší čerti. „Čert je lidštější. Ani se nestydí páchat hříšky. On sice ví, že nebude spasen, že je jeho osud daný těma dvěma rohy. Ale proto vesele páchá hříchy. A to je moje idea: vesele páchat hříchy.“

Já jsem podpultové zboží

Labuda byl pravý Čechoslovák. Dokonce i narozeniny slavil spolu s Československem – 28. října. „Já jsem byl tím datem úplně rozmazlený. Nešlo se do školy, do práce, všude visely vlajky... Já se narodil pod pultem. Naši měli obchod a já jsem podpultové zboží. A ještě k tomu celostátní svátek. Kdo by nebyl rozmazlený?“

Hosté Aleše Cibulky (zleva): Blanka Petráková, Marián Labuda a Andrea Kerestešová

Svojí specifikou tělesnou konstituci si sám s humorem sobě vlastním vysvětloval povoláním svého otce-krejčího. „Měli jsme čtyři tovaryše. To byla plná dílna. A já se válel po zemi mezi knoflíky. Co já se najedl knoflíků! Jenže knoflíky se špatně tráví, dlouho visí v žaludku. A z toho vznikla moje obezita, obezita z depresí.“

Řidič Pávek z Vesničky byl klíčový

Největší potíže mu prý ale dělala jeho výška. „Proto jsem zůstal takový nevyužitý. Byl jsem zaškatulkovaný. Až potom režisér Menzel, který mě viděl hrát v Činoheráku, mě obsadil do role řidiče Pávka ve filmu Vesničko má středisková. Tam nastal obrat. Já pak u něj hrál skoro ve všech filmech a i slovenští režiséři mě najednou začali obsazovat,“ připouští vážně.

Kvůli své výšce měl prý i speciální trik na ženy. „Jako primáš, ale bez houslí, jsem do ouška vyprávěl a tak dlouho mluvil, hučel, až si ta dívka řekla: Ale tak pojď! Byl jsem vlastně primášem slova a oblbnul jsem je. Trošku jsem i vzbuzoval lítost.“ Paradoxně za ženu měl bývalou baletku.

Vyhrát mistrovství světa

„Ona byla štíhlá a tou štíhlostí mi dodávala pocit, že jsem úžasný chlap. Že s ní dokážu dělat divy: pohazovat a nad prsa zvedat. A ona byla všechno schopná udělat. Takže vždycky po těch manželských radostech jsem se cítil jak Jánošík. S pohrdáním jsem se díval na jiné ženy a na jiné chlapy. My dva jsme si mysleli, že bysme vyhráli i mistrovství světa.“

Jeho žena později zůstala u divadla jako nápověda. „Ale mám jednu podmínku: že nesmí být nasazená na hru, kterou zkouším. Protože si nosí věci z domova. My se ráno pohádáme a ona do konce zkoušky mi neťukne, nenapoví. Trestá mě tak. To nejde. Má svoje oblíbence a těm napovídá i to, co nemusejí vědět, a mě nic,“ zlobil se naoko před Postráneckým.