Na Jiřího nedám dopustit a mám ho strašně ráda
Když jsem pročítala dlouhý seznam nejúspěšnějších písniček mého dnešního hosta, našla jsem asi jenom dvě, u kterých mi okamžitě nenaskočila melodie a alespoň pár slov.
Když jsem pročítala filmografii, bylo to velmi podobné, a to příliš často nechodím do kina a ani si filmy nepouštím doma. Stejně tak je to s muzikály. Hlavní roli dostala hned v tom prvním - v Bídnících. Teď hostuje jako Donna v muzikálu Mamma Mia. Hostem je Helena Vondráčková.
Východočeské začátky
Helena Vondráčková dětství prožila ve Slatiňanech u Chrudimi. Tam vystudovala i střední všeobecně vzdělávací školu, pak zpěv u profesora Karenina, profesorky Matouškové a profesorky Smolákové. Lucerna jí poprvé tleskala v roce 1964, kdy vyhrála významnou soutěž, která tehdy hledala nové talenty. Podpořit ji kromě celé rodiny přijela i její třída. V ten moment se roztočil kolotoč, který ani po 50 letech neztratil na obrátkách.
V roce 1964 si asi nešlo úplně představit, co bude po vítězství v soutěži následovat?
No, zatím ne. Byla jsem ještě dívka školou povinná. Konkrétně jsem v Chrudimi studovala druhý ročník gymnázia. I když po soutěži už tenkrát přišla spousta nabídek od různých lidí, kteří se pohybovali v showbyznysu, tak můj otec, který byl tehdy mým mluvčím, jim všem odpovídal stejnou větou. Že mi absolutně nebrání v tom, kam mě srdce táhne, ale že si musím nejprve dodělat školu. To znamená odmaturovat. Potom se mohu rozhodovat, co z těch nabídek, které přišly, přijmu.
Jak jste vybírala skladby, které jste v tom roce 1964 zpívala a kterým tleskala celá Lucerna?
To si pamatuji úplně přesně, protože jsme je vybírali s taťkou. Vzhledem k tomu, že jsme spolu často hráli, já jsem zpívala, táta hrál na klavír, písničky George Gershwina, kterého jsem milovala, vybrali jsme si právě dvě skladby od něj. První byla Summertime, se kterou jsem soutěžila v semifinálovém kole. Druhá byla The Man I Love, se kterou jsem tu soutěž vyhrála o jeden hlas před Viktorem Sodomou.
Kritici píšou, že hvězda se zrodila v okamžiku, kdy jste natočila Červenou řeku. Je to tak i podle vás?
Ano, protože to byla první písnička, která zazněla v mém podání. A která byla opravdu pro mě, i když to byla cizí věc. Krásný text mi tenkrát napsal Ivo Fischer. Byla to první taková úspěšná píseň, se kterou mě lidi nějak spojovali.
Helena Vondráčková a film
Byla Šíleně smutná princezna vůbec první filmovou rolí?
Ano, byla. Bylo to zajímavé v tom, že to bylo splnění mých dětských snů, protože vzpomínám na doby, kdy jsme s mojí kamarádkou tahaly ze skříní maminky všechny její dlouhé šaty, župany, korále, boty na podpatcích a hrály jsme si na princezny. Já jsem milovala dvě pohádky. Bylo to krásná ruská pohádka Popelka. Na tu jsem chodila ve Slatiňanech do kina. Druhá pohádka byla Pyšná princezna. To byly moje předlohy pro nádherný filmový zážitek. Trochu jsem byla zklamaná, když Bořivoj Zeman tu šíleně smutnou princeznu nazval Helena. Říkala jsem si, proč si nevymyslel nějaké honosnější jméno pro princeznu.
Na kterého hereckého kolegu vzpomínáte ráda a nejčastěji?
To byla plejáda vynikajících herců. Ať to byl pan Kemr, Bohoušek Záhorský, Stellinka Zázvorková, pan Marvan, Karel Effa, strýček Jedlička. Byli to všechno úžasní herci. Velmi ráda ale vzpomínám na Bohouška Záhorského, který byl můj otec král. Byl to velmi laskavý a milý člověk. To bylo takové sluníčko. A pak Stellinka Zázvorková.
Muzikály, Jiří Korn, Roman Holý
Hlavní ženskou roli jste dostala hned v okamžiku, kdy u nás v 90. letech muzikály začínaly. Kdo přišel s tou vůbec první nabídkou?
Ona přišla oklikou. Vrátil se sem z emigrace člověk, který se rozhodl, že by světoznámý muzikál, který se mnoho let hrál v té době na Broadwayi, Bídníky chtěl uvést na pražskou scénu. Byl to Adam Novák. Castingem vybíral z našich zpěváků a herců. Vzal si několik poradců. Seděl tam i Zdeněk Borovec. Ten mu říkal, proč neosloví mě na roli Donny, že bych se na to hodila. Takže ho vlastně navnadil. Pak mě Adam Novák oslovil osobně, takže jsem šla na casting a prošla jsem sítem.
Hrál tam s vámi tehdy i Jiří Korn. S ním se potkáváte v různých úlohách vlastně skoro od začátku své kariéry.
To je pravda. My jsme s Jirkou nerozluční přátelé dodnes. Ač spolu nepracujeme nějak intenzivně, tak spolupracujeme tak, že se vždycky něco naskytne, takže se sejdeme a pak si zase jdeme každý svojí cestou. Jirka je báječný kolega. Já ho mám strašně moc ráda a nedám na něj dopustit. Vážím si jeho píle a profesionality. My jsme byli takový ojedinělý pár, nevzpomínám si, že by v Evropě v té době někdo takový existoval, díky tomu tanci a stepování. Jirka je ohromně pohybově nadaný. Byli jsme často zváni do zahraničí a měli jsme tam velké úspěchy.
Ve své kariéře jste měla i docela překvapivé momenty. Mám teď na mysli třeba klip, kde jako lehká dívka stepujete na stole bulharského mafiána. Byl to odvážný počin z hlediska vašich fanoušků?
Mně to teda vůbec nepřišlo, protože jsem to brala jako naprostou nadsázku, ale možná se to některých lidí dotklo a brali příliš vážně. Vzpomínám na to natáčení, které bylo úžasné. Úžasné také bylo, že jsem zrovna v té době seděla na terase, byl krásný letní den, já jsem přemýšlela, že bych udělala nějakou novou desku a na té bych měla nějakého dobrého hosta. Tak jsem pořád hledala v hlavě, kdo by to mohl být. Napadlo mě, že by bylo fajn udělat něco třeba s J.A.R. a s Romanem Holým a on v tu chvíli zavolal. To bylo jako telepatie. Přišel s touto nabídkou.
Kdybyste se měla ohlédnout za rokem 2015, co vám udělalo vůbec největší radost?
Asi to byla práce a to, že jsem zvládla velké projekty – turné s Alexandrovci a pražskou Lucernu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
