Na hlavu, lásku a myšlenku se zapomíná

V zemi galského kohouta žije už 33 let a vybrala si ji záměrně. „Jsem hrozně svobodomyslná a v Německu nebo Švýcarsku bych prostě nemohla žít. Francie skutečně má volnost žití.“ Na druhou stranu ale přiznává: „Jsem strašně ráda, že jsem se narodila Češkou.“

Sladký francouzský život?

V řadě z nás stále přebývá představa o uměním překypující Francii meziválečného období. Takový úhel pohledu je prý ale neaktuální a časy, kdy do Paříže „utíkali“ Toyen a Jindřich Štýrský, jsou údajně dávno pryč. „Ve Francii se výtvarníkovi nežije zase tak růžově. Člověk se tam musí strašně otáčet. Lidi si to vůbec nedovedou představit. Já jsem vlastně neustále nezaměstnaná. Jakmile dodělám jednu práci, tak už musím mít tři, čtyři další. Je potřeba být pilná a nezastavit se.“

Umělecké začátky

Sochařka a malířka začala s výtvarničením už v první třídě základní školy, kdy z modelíny vytvarovala Červenou karkulku. „Paní učitelka si pozvala rodiče, řekla jim, že jsem šikovná a že by mě měli přihlásit do lidové školy umění. Keramický atelier byl za rohem a já tam byla furt.“ Keramika se jí ohromně líbí dodnes. Proč? „Je to jediný z materiálů, na který můžu jít s holýma rukama. K práci s ním nepotřebuji žádnou pilu, nástroj.“

Sošky

Charakteristickým znakem sošek Evy Roučka je robustní postava s drobnou hlavou. Tyto neproporcionální tvary mají údajně filozofický podtext a kritizují současného člověka. „V kterékoliv společnosti, ať to bylo za totalitního režimu, nebo když jsem odešla do Francie, kde to bylo méně, ale také, vidím, že je naše společnost čím dál tím víc strašně materiálně založená. Na hlavu, lásku a myšlenku zapomíná. Proto mají moje sošky malinkaté hlavičky a to materiální od krku dolů je nafouknuté. Skutečně jsem viděla a znám několik lidí, kteří přesně takhle vypadají. Mají se rádi, čímž úplně zabili to, co je v nich nejdůležitější a co by si měli pěstovat.“

Práce se dřevem

Kromě keramické hlíny pracuje Eva Roučka i se dřevem. Tato subtilní dáma přitom působí, v kontrastu s mohutnými kmeny stromů, trochu exoticky. „Dřevo tvaruji jedině řetězovou pilou. Jsem díky tomu pozvaná všude do světa a vím, že je to s mou výškou 150 centimetrů a váhou 45 kilogramů hrozná senzace.“

Rodina

Jejím manželem je Michel Goldstyn, Francouz a hrnčíř. Všechny její tři děti mluví česky, na což je výtvarnice velice pyšná. „Víte, takové ty písničky, pohádky. To všechno mi šlo do hlavy pochopitelně v rodném jazyce. Lidové písničky jsou ve Francii snad jen v některém kraji a hodně už zmizely.“