My z Jedwabneho

02002474.jpeg

Každý národ má svá temná, bolavá místa, jimž se podvědomě raději vyhýbá. Poláci zejména na východě země dodnes bojují s předsudky vůči Židům a tato často středověce působící nenávist je živena katolickou církví, ale i špatným svědomím či pouhou nevědomostí. Kniha „My z Jedwabneho“ polské novinářky, někdejší disidentky a spoluzakladatelky deníku Gazeta Wyborcza Anny Bikont, se snaží jedno takové temné místo nasvítit silnou lampou žurnalistického dokumentu.

Traumata spojená s událostmi v Jedwabnem, kde v roce 1941 polští sousedé společně s německými okupanty povraždili podle různých pramenů kolem 340, či dokonce 1600 polských Židů, zkoumal už historik Jan Tomasz Gross v knize „Sousedi“. Ta vyvolala v Polsku nebývalou polemiku. K „Sousedům“ se pak později přidala další pozoruhodná kniha „My z Jedwabneho“. Její autorka Anna Bikont se snaží dopátrat hned dvojí pravdy.  Jednak o masakru samém, jednak o kořenech polského antisemitismu.

Za svědectvím očitých svědků se rozjela až do Latinské či Severní Ameriky, kam se část polských Židů po válce vystěhovala. Kniha „My z Jedwabneho“ se pak na tomto základě pokouší vysvětlit události pomocí vyprávění, které má často reportážní či dokumentaristický charakter. Jednotlivé kapitoly nejsou psány provokativním stylem, jako je tomu u Jana Tomasze Grosse. Jsou spíše deníkem pátrání novinářky po stopách, dobovém tisku či falešných obrazech vytvořených polskými komunisty tak, aby kolektivní vina zdejších Poláků nebyla příliš zjevná.

My z Jedwabnego

Dobrat se úplného pochopení proč Poláci házeli židovská nemluvňata do hořící stodoly v Jedwabnem, je asi nemožné. Anna Bikont však s nevídanou neústupností sepsala svou knihu tak, aby nikoho už nikdy nenapadlo zpochybnit, že nevraždili jacísi “oni“, ale že vina leží nesmytá na každém, kdo se dodnes pokouší před ní zavírat oči. 

Autorka článku pracuje v týdeníku Respekt.