Můj konec starých časů: Rebelant na faře Josef Kordík
Na Jičínsku je obec Železnice a právě tam třicet let působí farář římskokatolické církve Josef Kordík.
Původně se ale zdálo, že jeho životní cesty ho povedou zcela jinam. Vystudoval textilní průmyslovou školu a poté pokračoval ve studiu na Fakultě textilní v Liberci. Tu ale nedokončil, jak sám vzpomíná: „Když jsem studoval textilní fakultu, jednou v létě roku 1969 – bylo to na koupališti – jsem zaslechl hlas, který říkal: Budeš farářem.“
Tento hlas poslechl a začal studovat teologii, bylo to období začínající normalizace. Knězem byl vysvěcen v roce 1975. Jeho prvním působištěm byla Bílina, kam nastoupil jako kaplan. Od počátku byl kritikem komunistického režimu, dokonce odmítnul vstoupit do komunisty organizované církevní organizace Pacem in Terris.
Jistou formou trestu mělo být jeho nové působiště, severočeská obec Libčeves v Sudetech. Tam do kostela téměř nikdo nechodil, kostel byl v zoufalém stavu. Pro faráře Kordíka začaly řemeslnické roky, pokryl šindelem střechu a snažil se zachránit, co se dalo.
Normalizace navazující na srpnovou okupaci Československa roku 1968 vojsky Varšavské smlouvy zasáhla také do Kordíkova života, stal se členem jezuitského řádu a vysvětluje: „Věděl jsem, že nastupují ostré časy, tak jsem usoudil, že se musím přidat k ostrým hochům. Za ty jsem považoval jezuity, ale po 13 letech jsem usoudil, že tak ostří nejsou.“
Konec starých časů bude, až budeme v nebi
Jeho protirežimní aktivity pokračovaly, poslouchal a přepisoval vysílání Rádia Svobodná Evropa, a tak získal informace o vykonstruovaných politických procesech. Sám se k některým soudům vydal a dostal se do kontaktu s lidmi ze zcela jiných prostředí, např. undergroundu. Prolínání světů, vytváření mostů mezi lidmi a společenstvími jsou Josefu Kordíkovi vlastní.
Perzekuce na sebe nenechaly dlouho čekat. Poté, co se stal signatářem Prohlášení Charty 77 – jeho podpis byl zveřejněn 10. října 1978 –, nastoupila odvetná opatření komunistického režimu. Přišel 1. března roku 1981 o státní souhlas, který byl pro kněžskou dráhu v tehdejším Československu nezbytným. Ještě poté ale stihnul několik bohoslužeb odsloužit, za to byl posléze obviněn z porušování církevního zákona. Potrestán posléze byl, a to půlroční podmínkou.
Jeho životní příběh se začal odvíjet zcela jinde, vyučil se uměleckým truhlářem a v této profesi se dočkal listopadu roku 1989. A začínají jeho „nové časy“, ale to ještě ani on sám netušil. „17. listopadu jsem byl na návštěvě u Otky Bednářové a ta mi říkala, abych šel na demonstraci, že je povolená. Ale to jsem věděl, že nepůjdu. Já jsem totiž vzteklý člověk. A tak jsem jel domů, cestou do autobusu přistupovali dozorci z věznice Valdice a večer jsem si pak pustil Svobodnou Evropu. Ale myslím, že konec starých časů neexistuje, protože všechno pokračuje. Konec starých časů bude, až budeme v nebi.“
Nemohu hlavou prorážet zeď. Když to nejde dnes, tak to půjde zítra
Netrvalo dlouho a Josef Kordík byl opět farářem, a to v Železnici. Souběžně také 15 let působil jako vězeňský kaplan v nedaleké valdické věznici.
„Boží ochranu jsem pociťoval velmi intenzivně,“ i tak vzpomíná na ona desetiletí, kdy byl ve střetu s komunistickým státem. Jeho jisté rebelství ale neskončilo ani po pádu komunismu, jedním z příběhů jsou vitráže v železnickém kostele. Jejich pojetí a výtvarné zpracování v tomto případě dovedlo Josefa Kordíka k polemikám s památkovou správou.
Josef Kordík v rámci bohoslužeb neváhá reagovat na dění, které je aktuálním. Na dotaz, zda patří politika do kostela, jednoznačně odpovídá: „Ano, patří. Kostel je o životě, patří tam politika, vzpomeňme na nástup nacismu v Německu. Před každými volbami v kostele říkám, aby si lidé dali pozor na ‚pseudomesiáše‘.“
Možná i zde se jisté Kordíkovo „rebelství“ projevuje. Jak o něm jednou řekla Dana Němcová: „Je to originál, kterej si nikdy nevybral nic lehkýho.“ To si vskutku nevybral, ale zdá se, že svůj život se všemi obtížemi prožívá s jistým nadhledem a vlídností. Jak sám říká na dotaz, zda byly někdy chvíle, kdy začal ztrácet svou dobrou mysl: „Víru a optimismus jsem neztratil nikdy. Nemohu hlavou prorážet zeď. Když to nejde dnes, tak to půjde zítra.“
Související
-
Můj konec starých časů: Když zmizí „velký“ nepřítel, vznikají další nepřátelé, říká Abbé Libánský
Abbé Libánský – vlastním jménem Jaroslav – je nedostudovaný teolog, který právě díky tomuto studiu získal přezdívku Abbé.
-
Můj konec starých časů: Ne všichni s námi musí souhlasit, říká ředitel Havlovy knihovny Žantovský
Překladatel, psycholog, diplomat a expolitik, dnes ředitel Knihovny Václava Havla, ale především neúnavný organizátor a osobnost plná energie. To vše je Michael Žantovský.
-
Můj konec starých časů: Do minulosti se nechci vracet…, říká někdejší Havlova mluvčí Eda Kriseová
Do dětství Edy Kriseové zasáhla 2. světová válka, ale i srpen 1968, následná normalizace a sametová revoluce. Jak ji prožívala někdejší Havlova mluvčí?
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
