Moci se tak vrátit domů! přeje si česká rodačka v Zimbabwe
Cesty Páně bývají nevyzpytatelné. Podle paní Julie McCurrie, rozené Neuraiterové, by se dal natočit celovečerní snímek. Dnes 85letá rodačka z Krušných hor byla během druhé světové války na nucených pracích v porcelánce v Duchcově. Sblížila se tam se zajatcem z Jižní Afriky a po válce se za ním vypravila lodí až na druhý konec světa. Dnes žije v Zimbabwe v domově pro seniory.
„Dokud jsem měla dům, tak byl pořád plný,“ vzpomíná Julie McCurrie. „Měli jsme tu i Čechy, jezdili z Prahy, vždycky přijela celá banda. Jedli české jídlo a koupali se v našem bazénu.“
„Protože už jsme to nemohli utáhnout, museli jsme dům prodat,“ dodává. „Ale bylo to za 11 biliónů! Představte si to. Dostali jsme za něj totiž zimbabwské peníze – museli jsme je nosit v krabicích.“
Rozená Češka a její zesnulý manžel přišli při prodeji domu v době hyperinflace před pěti lety o většinu úspor. Museli se pak přestěhovat do penziónu pro seniory.
Po smrti manžela přesídlila Julie do levnějšího ústavu na kraji Harare, kde poplatky rychle rostly. Dnes je to víc než tisíc amerických dolarů za měsíc a Julie to utáhne jen díky podpoře syna. Navíc jí nezbývá prakticky nic.
Do Československa už ji nevpustili
Skvělou češtinu si stará dáma udržela díky čilé korespondenci s různými lidmi z rodné vlasti, kterou viděla naposledy před sametovou revolucí. Z Československa odešla v roce 1946 a nový život na černém kontinentě začínala s manželem a dvěma malými dětmi v Johannesburgu v garáži.
„Všecko se změnilo. Muž se musel jít dívat na fotbal, potom se tam pilo a hodovalo. A já s dětmi zůstávala doma v garáži. Nakonec jsem si koupila lístek, abych se vrátila domů,“ vzpomíná.
Za uspořených 90 liber odjela Julie s dětmi lodí do italského Terstu a odtud na československou ambasádu ve Vídni. Tam ji čekalo nemilé překvapení. Nový komunistický režim o ni nestál, vízum nedostala.
„Nesměla jsem zůstat ve Vídni, měla jsem jen průjezdní vízum. Do Československa jsem nemohla, tam mě nepustili. A neměla jsem peníze na cestu zpět. Byla jsem zlomená,“ vybavuje si těžkou situaci.
Touží po návratu do vlasti
Julie se nakonec díky známostem na ambasádě z patové situace dostala. Musela však zamířit zpátky na jih Afriky. Tam se vdala podruhé, rozvedla se a zase vdala – tentokrát za bankovního úředníka a básníka irského původu, se kterým žila až do jeho smrti.
„Měl hroznou cukrovku,“ popisuje 85letá dáma. „Měl problém s pitím, ale nikdy nevynechal práci.“
Na Julii dolehlo osamění. Dva ze tří synů žijí v cizině a se sousedy z penziónu se moc nesblížila kvůli jejich nadřazenému chování k černým ošetřovatelkám.
Stará žena má sice ráda africké slunce, přesto však po ničem netouží víc než po návratu do rodné země. K němu jí chybí peníze a zřejmě už i síly. „Nedovedu to popsat. Ale kdybych měla zemřít tady, byla bych hrozně nešťastná,“ uzavírá.
