„Mistr kompromisu“. Stačilo málo a stal by se prezidentem... Příběhy slavných: Antonín Švehla

27. duben 2015

Stál u zrodu státu, třikrát vedl vládu a stačilo málo a byl i druhým československým prezidentem. Benešovi, Jeho jménem se dodnes ohánějí politici. Zleva i zprava. Co o něm ale vlastně víte? Za výhrady vůči své osobě ho doknce Edvard Beneš během druhé světové války označil za fašistu. V dokudramatu o muži, který byl pohřbený jako „hostivařský sedlák“, účinkují Jan Fišar, Tomáš Jirman, Anna Cónová nebo Igor Orozovič.

Účinkují: Jan Fišar, Tomáš Jirman, Anna Cónová, Renáta Klemensová, František Strnad, Igor Orozovič, František Večeřa, Kateřina Huberová, Petr Houska
Napsala: Eva Lenartová
Režie: Eva Lenartová
Natočeno: Tvůrčí skupinou Regiony Český rozhlas Ostrava v roce 2013

Antonín Švehla (* 15. dubna 1873; † 12. prosince 1933) patřil mezi tzv. pětku „Mužů 28. října“. Spolu s Aloisem Rašínem, Františkem Soukupem, Jiřím Stříbrným a Slovákem Vavrem Šrobárem vedl Národní výbor.

Vyjmenovat všechny jeho funkce by bylo na samostatný článek. Mezi ty nejznámější patří: místopředseda Sdružení českých zemědělců (od 1902), poslanec zemského sněmu (1908–1916), předseda České strany agrární (od 1909), trojnásobný premiér (1922–1929 jen s krátkou přestávkou), ministr vnitra.

Našel jsem v něm při budování nové republiky a demokracie spolutvůrce loajálního a dovedného. Náš stát je šťasten, že mu osud v pravý čas dal pracovníka a státníka, jako byl Švehla.

Tomáš Garrigue Masaryk

Politik, jaký se dnes už nevidí

Za 1. světové války patřil vedle Karla Kramáře a Přemysla Šámala k lídrům domácího protirakouského odboje. Stál i v čele Národního výboru, a to od jeho vzniku v červenci 1918. V roce 1920 se podílel na tvorbě první československé ústavy.

V našem národě jsou dva póly. Jeden individuálního egoismu a druhý kolektivního altruismu. Mezi oběma póly musí dojít k dohodě a harmonii. Bohatí nemohou pychnout v přepychu a chudí nemohou zoufat v nedostatku. Probuďme své srdce a své svědomí, abychom v nich měli nejbezpečnější kompas.

Antonín Švehla k 28. říjnu 1932

Přitom vzdělání získal samostudiem. Nerad plýtval slovy a za každých okolností dokázal vyjednávat. Taky proto se mu říkalo mistr kompromisu. Pokud bylo třeba, své mínění vyslovil nahlas, veřejně a důrazně. Zájem státu byl u něj ale vždy na prvním místě.

Švehla prezidentem?

Kdyby byl v roce 1927 zdravý, a projevil zájem, zřejmě by se stal kandidátem na druhého prezidenta Československa. On to ale odmítl. Kdo ví, jak by tato volba poznamenala naši historii. Místo toho bojoval za znovuzvolení prezidenta Masaryka.

Tehdy se totiž objevilo mnoho oponentů TGM. Jejich hlavním argumentem byl Masarykův vysoký věk. Švehla jako jeden z mála pochopil, že Masaryk má velký vnitropolitický význam. A v zahraničí zase obrovskou prestiž. V květnu 1920 byl nakonec TGM zvolen prezidentem podruhé.

S Benešem „se zrovna nemuseli“

Švehla uznával i práci Masarykova nástupce Edvarda Beneše. Měl k němu ale řadu kritických výhrad. To mu Beneš nikdy nezapomněl, a v době 2. světové války ho dokonce nespravedlivě označil za fašistu. Byl to ale účelový útok, který předznamenával poválečný zákaz agrární strany.

Demokracie není jen právo, ale také povinnost. Pečlivě volte své vůdce, kterým svěřujete své osudy.

Antonín Švehla

„Hostivařský sedlák"

Antonín Švehla nechtěl pohřeb se státními poctami. Přál si být pochován jako „hostivařský sedlák“. Poslední rozloučení bylo tedy na dvoře jeho statku. Vládl mráz kolem 20° C, obřad se vlekl. Úzkostlivá hradní kamarila prý radila Masarykovi, který často postonával, aby se omluvil. „Švehla se také nešetřil v práci pro republiku," odsekl prý tehdy Masaryk.

autoři: lup , ČRo Plzeň
Spustit audio

    Mohlo by vás zajímat

    Nejposlouchanější

    Více z pořadu

    E-shop Českého rozhlasu

    Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

    Karin Lednická, spisovatelka

    kostel_2100x1400.jpg

    Šikmý kostel 3

    Koupit

    Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.