Místo dolu se stěhuje Kiruna, shodli se lidé z města za severním polárním kruhem

27. říjen 2019

Dokumentaristka Greta Stocklassa pochází s česko-švédské rodiny. Část dětství strávila ve Švédsku, a tak její poslední dokument, který jako studentka FAMU točila čtyři roky s výslednou 85minutovou stopáží, věnovala městu Kiruna. 

Těžařská Kiruna leží za severním polárním kruhem. „Je to nejsevernější švédské město, relativně velké v porovnání s dalšími a se zhruba 18 tisíci obyvateli. Dlouho se taky říkalo, že je největší město na světě – ono je, ale je to hlavně les,“ říká v pořadu Českého rozhlasu Plus Hovory.

Čtěte také

Poloha Kiruny ale nebyla to, co dokumentaristku zaujalo. „Před pár lety totiž zjistili, že pokud chtějí v jednom z nejhlubších dolů na světě dál těžit nejkvalitnější železnou rudu na světě (ze které se pak vyrábí světoznámá švédská ocel), budou se muset stěhovat. Důl totiž narušuje statiku domů, a tak se lidé v referendu rozhodovali, co dál,“ popisuje.

Nakonec se, téměř jednohlasně, dohodli, že se těžit bude dál. Důl jim dává práci a obživu, takže stěhovat se nebude důl, ale část města, a to zhruba o tři kilometry.

Stěhování aneb Důl vs. Kiruna

„Ze začátku natáčení jsem měla nějaká očekávání. Myslela jsem, že lidé budou proti, stejně jako v Česku, kde se proti těžařům protestuje. Nakonec jsem byla překvapená. Rudu vnímají jako součást svých životů, je tam jakási symbióza. A kdyby důl nebyl, nebyli by ani oni.“ 

V kirunském dole a ještě ve dvou nedalekých se ročně vytěží téměř 90 % veškeré rudy pocházející z Evropy. Navíc s obsahem železa v hornině kolem 70 % (běžně se pohybuje okolo 40 %).

Film ale není plný rozhovorů a názorů lidí z Kiruny, dokumentaristka Stocklassa zvolila metodu observace, občas taky rekonstrukce. „Vždy jsem vycházela z dění, z toho, co protagonisté dělají… Divák tak sleduje realitu, jako by i on byl ve stejném pokoji.“   

„Cítila jsem, že nemám stejný emoční kapitál jako ti, co tam žijí. Nechtěla jsem jen přijít a soudit, nebo říkat, co mají dělat. To by mi připadlo velmi nemístné,“ popisuje důvody zvolené metody.

Polární noc a den?

Jak si má běžný Středoevropan představit život 145 km za polárním kruhem? Je tam jen zima a půl roku tmy? „To je předsudek,“ odpovídá. „Je pravda, že většinu roku je zima, ale je tam velmi příjemně. Půlrok tmy a pak světla, to tam samozřejmě je,“ dodává. 

„V měsících, kdy je polární noc, to ale neznamená, že si nevidíte na nos. Máte nějakých čtyři, pět hodin, kdy je tam blue hour. To je světlo, kdy sice nevidíte slunce nad horizontem, ale jinak je vidět. Obloha je někdy i narůžovělá, pak je doba noci, kdy je opravdu tma.“

Čtěte také

Půlrok, kdy slunce nezapadá, pak popisuje jako ostré světlo s dlouhými stíny. „Třeba ve 2:00 hodiny v noci to tam vypadá jako evropský letní večer kolem 20:00… Ti, co se tam rozhodnou žít, s tím ale problémy nemají. Jsou absolutně adaptovaní, a když tak si to doma vykompenzují světelnou lampou nebo naopak žaluziemi na dobu spánku.“  

Dokumentaristka část svého dětství prožila v Česku, pak se rodina stěhovala na sever. „Já to tehdy, v rámci možností vnímání 11letého dítěte, brala dobrovolně. Líbilo se mi tam, znala jsem Švédy jen z prázdnin a věděla jsem, že tam mají hodně krásných pohádek a bonbonů. Těšila jsem se,“ vzpomíná.

Multikulturní Švédi 

Oproti Česku jsou Švédi mnohem multikulturnější národ. Jak ji přijali? „Čeho si vážím je to, že společenská norma je nastavena tak, že solidarita, tolerance a pochopení jsou pilíře státu. Pak je tady ale rozdíl na osobní bázi.“ Rozhodně odmítá názor, jakým se tady Švédsko maluje – jako selhání sociálního státu. „To pravda není,“ říká s tím, že multikulturalismus s sebou ale samozřejmě nese problémy, se kterými se tady nesetkáte.

Čtěte také

Když se přestěhovali, bydlela se sestrou i rodiči v homogenní čtvrti vyšší střední třídy. „I když jsme se sestrou byly obě blondýny s bílou pletí a mluvily plynule Švédsky, tak jsme pro místní byly přistěhovalci. A když jsem cítila, že mě stejně neberou, tak jsem si řekla, že budu klidně i ta punkerka.“

Nosila červenočerné vlasy, roztrhané džíny a pak i buřinku a hlavně poslouchala punk. „No, bylo to asi mé nejhorší období. Kamarádky se stydí za to, co dělaly, když jim bylo 16. Já to tedy měla dřív,“ vzpomíná.

Jak vypadalo, jak sama říká, pseudointelektuálské období mladé dokumentaristky a studentky FAMU? Nejen na tuto otázku najdete odpověď v audiozáznamu pořadu Plusu Hovory. Ptala se Ivana Chmel Denčevová.

Související