Miroslav Horníček

Když letos na konci října udělil prezident republiky Miroslavu Horníčkovi (10.11.1918) státní vyznamenání Medaili za zásluhy, byl 28. října na Pražském hradě přítomen nejenom někdejší partner Jana Wericha z pražského divadla ABC, ale taky spisovatel, herec a režisér, dramatik dokonce i výtvarník - autor poetických koláží - pro nejširší diváckou obec ale především asi vtipný konferenciér, pohotový glosátor, mistr zvláštního stylu humoru, který balancuje někde na hranici intelektuálního humoru a vyšší úrovně lidové zábavy. Sám Václav Havel v šedesátých letech ve své úvaze nad humorem Miroslava Horníčka pro časopis Divadlo napsal: Miroslav Horníček je spíš typem herce monodramatického - a víc než do kategorie herců jako jsou B.Záhorský, L.Pešek nebo K.Höger, přísluší k hercům typu Werichova, Burianova nebo Miloše Kopeckého. Miroslav Horníček svůj herecký projev ale nestaví na výrazném rozvoji základních hereckýchprostředků (jako jsou: pohyb, gesto nebo mimika) - v jeho herectví všechno fyzické ustupuje do pozadí a dominuje tu služba myšlenkovému obsahu textu...

Je pochopitelné, že právě takový Miroslav Horníček nemohl zůstat jako herec v Národním divadle, kde hrál celých šest let a v roce 1955 přijal nabídku ke spolupráci s Janem Werichem, aby potom - ať už samostatně nebo ve dvojici (po Janu Werichovi např. s Milošem Kopeckým) - pokračoval ve svém autorském herectví na scénách malých divadel šedesátých let. Stále výraznější byla také Horníčkova spolupráce s televizí, která ve svém detailu , v okamžiku přímého přenosu, umožnila ještě rozvinout jeho schopnosti chytré improvizace na pečlivě připraveném základu, umění vtipné a pohotové okamžité myšlenkové reakce v dialogu. Horníčkovy televizní Hovory H se mj. právě proto až na konci šedesátých let mohly stát neopakovatelným , protože svobodným fenoménem, který na dlouhých dvacet let znamenal nedosažitelnou úroveň pro podobné pořady televizní zábavy a jen pokaračoval v někdejších Hovorech přes rampu (v časopisech: Odpovědna), kde se diváci mohli zeptat Miroslava Horníčka vlastně na cokoliv...

Knížky Miroslava Horníčka, jeho drobné povídky a causerie, jsou ponejvíc přemýšlením a zastavením se nad obyčejnými maličkostmi v běhu světa kolem nás. Stejně jako jejich autor neměl nikdy ambice být velkým dramatickým hercem ani moudrým staršinou národa ( i když této roli vzdoruje Miroslav Horníček v posledních letech jen velmi obtížně ), nechtějí ani jeho knížky být převážně ničím jiným než laskavým pohlazením. A tak i Miroslav Horníček zůstává v našem povědomí především jako milý, příjmený a chytrý společník, jehož humor sice pravda nemusí být pokaždé právě tím naším - vybraným - šálkem kávy, ale je to humor laskavý, který se nevnucuje, hledá v publiku partnera a vnímavého posluchače a diváka, myslím, mnohem častěji spíš osloví nežli odradí. Miroslav Horníček tedy přijímal letos u příležitosti státního svátku z rukou prezidenta republiky státní vyznamenání jako symbol toho nejlepšíhovoblasti zábavného umění posledních padesáti let. Tedy v období, kdy české společnosti mnohokrát do smíchu nebylo. I v tomto zvláštní bezčasí ale povětšinou dokázal Miroslav Horníček svému humoru uchovat vtipný nadhled, laskavou lidskou tvář a potřebnou důstojnost...

Proč je potřeba mnoha chytrých, aby umlčeli jednoho nebo několik hloupých? Protože umlčoivání nepatří do výzbroje chytrých, protože umlčováním druhého přestává být chytrák chytrým. Hloupý nemá být umlčen, ale vyslyšen. Mlčící hloupý se těžko pozná.

Jak to děláte, že máte stále dobrou náladu? Snadno. Ukazuji se vám jen zřídka.