Miroslav Balaštík: Umění mezi dobrem a zlem

9. květen 2022

Nečekané setkání se zlem člověkem vždycky otřese. Účelový pohled na svět, v němž osobní prospěch ospravedlní i kdejakou lumpárnu, stoupá v tu chvíli strmě vzhůru, až kamsi na morální orbitu, z které se hranice mezi dobrem a zlem zdá jednoznačná a nepřehlédnutelná.

Naše přízemní pinožení se z této výšky jeví náhle nicotným a člověk mívá až závratně euforický pocit, že se vymanil ze sevření věcí a účelů a stal se součástí velkého střetu mezi dobrem a zlem, ve kterém není sám a který dává jeho životu vyšší smysl i tím, že je pro vítezství dobra ochoten leccos obětovat.

Tím zlem mám samozřejmě na mysli válku. Vpád putinovského Ruska na Ukrajinu vnesl do našich životů dějinný rozměr a připomenul, že součástí hodnoty věcí není pouze jejich význam pro nás, ale také jejich participace na obecném dobru.

Je přitom krutou ironií dějin, že poznání takového dobra bývá vykoupeno velkým zlem. Tím spíše bychom ale neměli zapomínat, že na morální orbitě, kdesi u božích nohou, není místo pro život.

Z pohledu velkých dějin totiž nejsou viditelné všechny ty tisíce drobných situací, v nichž dobro a zlo jednoznačně odlišit nelze a soudit podle nich svět znamená deformovat složitost mezilidských vztahů nebo dokonce redukovat náš život na boj. A právě tohle by mělo člověku ukazovat umění.

Jenže odolat vábení velkých dějin je těžké pro všechny. Umělce a intelektuály nevyjímaje. Neboť není většího důkazu o privilegovanosti svobodného myšlení a umělecké tvorby, než je schopnost sebezapření. Schopnost vzdát se sebe sama a svých pochybností, ve prospěch velkého společného dobra.

Čtěte také

Rozhodnutí Opery Národního divadla zrušit přípravy na uvedení Střevíčků Petra Iljiče Čajkovského je z hlediska dnešního dějinného kontextu na první pohled pochopitelné. Pohádkové libreto na motivy Gogolovy povídky se odehrává za vlády Kateřiny Veliké a v několika scénách zde vystupují sbory, které vyzdvihují nepřemožitelnost ruské armády a velikost imperiálního Ruska, jehož byla Ukrajina v té době součástí.

Pomiňme fakt, že na takové rozhodnutí má vedení Opery plné právo. Že nebylo vynuceno cenzurou a politickou mocí a že se žádná velká škoda nestane, pokud bude tento kus nahrazen jiným. Přesto je dobré o tom mluvit.

Vedení opery totiž argumentuje tím, že kvůli válce na Ukrajině „bohužel vystupuje historický kontext“ a uvedení Střevíčků je proto nevhodné, neboť by mohlo „vyvolat negativní pocity“ (uvedl Tomáš Staněk pro Deník N). Realizační tým také nechce „poskytovat proputinovské propagandě možnost následně zneužít umělecké tvorby k sebemenšímu ospravedlňování zločinných úmyslů a skutků ruského politického vedení“.

Co se tím však mimo jiné říká? Že historické pozadí může v určité dějinné situaci zcela zastínit děj a změnit vyznění díla? Že velké dějiny rozhodují o smyslu umění? Že střet dějinného dobra a zla má moc redukovat jakékoliv dílo na alegorii tohoto boje? A dokonce, že návštěvníci divadla dnes očekávají od umění pozitivní pocity?

Jako by se tu předpokládalo, že historický kontext mění funkci divadla na výchovnou či dokonce agitační a propagandistickou a že diváci vyhledávají umění nikoli proto, aby ve svém nitru pochybovali o světě, ale aby se společně utvrzovali ve správném etickém postoji.

Ano. Velké dějiny vnikly do našich životů a ovlivňují přistup ke světu. Umění by však nemělo přispívat k vítezství dobra tím, že se obětuje, že rezignuje na svou roli a přestane zpochybňovat univerzalitu dobra a zla. Umělecky pochybovat přitom neznamená zaměňovat černou za bílou, ale bránit tomu, aby se složitost světa zredukovala na tuto bipolaritu. Nemá tím být také řečeno, že umění je sférou věčných hodnot a aktuální dění se jej netýká. Právě naopak. Dnešní všudypřítomnost velkých dějin zcela přirozeně zvýrazňuje v dramatech jejich historické pozadí, což je dokonalou příležitostí k jevištnímu dialogu s nimi a k jejich nové interpretaci. Rezignovat na to, jako gesto přihlášení se k dobru, je z hlediska smyslu umění pouze ustupováním zlu.

Odlišným případem je v tomto ohledu Čapkova Matka, kterou letos v březnu uvedlo Národní divadlo v Brně.

V nedějinné době se toto drama jeví jako akademická a poněkud prvoplánová disputace o rozdílných přístupech k životu mezi muži a matkami (a bývá hodnoceno shovívavě jako autorovo vykročení vstříc zjitřené společenské atmosféře v předvečer světové války). V kontextu dnešní války ovšem získává (vcelku očekávatelně) mimořádně silný emocionální náboj. Ten však (naopak nečekaně), zvýrazňuje nikoliv její humanistický apel, ale (i díky inscenační úpravě) odhaluje nejednoznačnost či přímo sebestřednost a sobeckost pojmů oběť a hrdinství. Závěrečné matčino „jdi“ vyznívá nakonec víc jako rezignující povzdech nad jakýmikoliv hodnotami než jako výzva k boji za ně.

Jedním z možná překvapivých důsledků ruské agrese je jednoznačný a zásadový postoj Evropy, která svým odhodláním k oběti ukazuje, že si je vědoma hodnot, ze kterých západní civilizace vyrostla. Tento postoj přitom není vynucen politickou nebo náboženskou mocí, ale vychází ze svobodného rozhodnutí každého z nás. Je výsledkem myšlení, kterému je dána svoboda vážit, relativizovat a zpochybňovat vše včetně pojmů dobra a zla. A je to důvěra v člověka jako myslící bytost schopnou se samostatně rozhodovat, která v konečném důsledku vede k tomu, že se rozhoduje správně.

Právě v oblasti umění by tedy dnešní sdílení dobra nemělo vést k odmítání pochybností a k zakazování si dívat se na svět očima zla. Úkolem člověka totiž není odevzdat se dobru, ale být si vědom toho, že hranice mezi ním a zlem není daná jednou provždy. Že se proměňuje v čase a je proto nutné neustále hlídat a prověřovat: Pokud si budeme dlouho jistí, že víme, co je dobro, jsme na nejlepší cestě začít páchat zlo.

Spustit audio

Související

  • Milan Uhde: Příběh o pomoci

    Námět ke svému vrcholnému opernímu dílu Řecké pašije hledal Bohuslav Martinů po měsíce, ne-li léta.

  • Pavel Švanda: Otázka za tisíc granátů

    „Kdy už to konečně skončí?“ ptáme se ode dne, kdy to začalo. Tak nějak se tázali i naši předci, když na ně dolehly epidemie a války. Ale koho se ptáme? Přece ne kalendáře?

  • Petra Dvořáková: Umění nepotřebovat

    Nevím už přesně, který se psal rok, jsem si ale jistá, že ten zážitek spadá někam hluboko do raného dětství. Chovám totiž z té doby jen pár matných obrazů...

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.