Miloslav Švandrlík nepracoval u PTP ani minutu, tvrdí historik Jiří Bílek

Jiří Bílek pracuje od roku 1976 ve Vojenském historickém ústavu v Praze, kde se věnuje československým vojenským dějinám a výstavbě československé armády po roce 1945. Publikoval několik desítek odborných studí, podílel se na zpracování vícesvazkových Vojenských dějin Československa a Historie československé armády.

Jeho nová kniha, jak již z názvu vyplývá, navazuje na čtyři předešlé (např. Pétépáci aneb Černí baroni úplně jinak a Pomocné technické prapory). Pomocné technické prapory, dnes známé spíše pod zkratkou PTP, existovaly pouze čtyři roky. Přesto jimi prošlo 60 000 mužů.

„Těch pravých, politicky nespolehlivých, ale byla pouhá polovina,“ říká Jiří Bílek. Druhou půlku prý tvořili ti, kteří zde byli nasazeni tzv. z jiných důvodů. Národní hospodářství v 50. letech totiž potřebovalo velkou pomoc od armády, a to hlavně pro těžkou práci v hornictví a ve vojenském stavebnictví.

Stát tehdy zjistil, že má velmi levnou pracovní sílu pro tu nejtěžší práci. Později tak byli povoláváni další muži. Šlo o tzv. vyjímečná vojenská cvičení, která trvala rok nebo déle. Stali se PTP a byli nuceni pracovat v táborech nucených prací.

PTP nejsou Černí baroni

„Studiem archivu jsem zjistil, že být členem PTP ale vůbec nebyla legrace. Že PTP bylo něco zcela jiného než Černí baroni. Spolupracuji se Svazem PTP již 17 let a snažil jsem se je ukázat pravdivě. Zajímaly mě konkrétní osudy lidí, jejich strasti ale i život poté, co z jednotky odešli.“

Na jedné straně prý Švandlík pomohl vzbudit zájem veřejnosti, která se tak dozvěděla, že PTP jednotky vůnec existovaly. Na druhé straně šlo o humoristický román. Členové Svazu PTP také M. Švandrlíkovi dodnes vyčítají, že ač nesloužil u PTP ani minutu, v jeho románu se k těmto lidem hlásil.

Prohlašoval prý také, že je nejznámějším členem PTP ač sloužil u technického praporu, což bylo něco zcela jiného. Členové svazu po něm, až do jeho smrti, toto prohlášení neúspěšně požadovali. Ono totiž spojení Černých baronů s PTP neslo i negativní stránku. Lidé, kteří viděli film či četli knihu, posílali na svaz hrubé dopisy ve kterých jim vyčítali jejich požadavky na odškodnění, a to přesto, že „tam byla taková sranda“.

Skutečné příběhy

Ve své nové knize se Jiří Bílek snaží popsat několik konkrétních, skutečných příběhů. Dozvíme se tak, jak se k PTP dostal chlapec, který musel odejít ze studií (mezi prvními PTP byli řeholníci a seminaristé) či životní příběh mladého muže, který se mezi „politické“ dostal jen proto, že se mu nelíbilo, jak se tehdejší státní úředníci zachovali k jeho profesorce.

Jiří Bílek studuje československé vojenské dějiny již několik desítek let. Jak se podle jeho názoru změnil pohled na armádu, a to od roku 1945 do dnešních dní? „Je třeba říct, že Čechoslováci byli vždy považováni za dobré bojovníky, za dobré vojáky, kteří umějí stategii boje. Po boku spojenců odvedli dobrý kus práce,“ říká Jiří Bílek.

Pak ale přišly doby Varšavské smlouvy, kdy se vlastenectví potlačovalo na úkor politiky. Respekt k naší armádě v těchto letech výrazně klesl, ztratil se kredit. Ti, kteří byli na vojně, jistě potvrdí, že se kladly důrazy na maličkosti a ne na důležité věci aneb nebylo důležité, zda je konkrétní vojenská technika funkční ale jestli se leskne.

„Po roce 1989 ale armáda prošla obrodou a hlavně, změnil se styl válčení a role armády.“ Dnešní vojáci získali dobrou pověst zejména po povodních, kdy neúnavně pomáhali postiženým. Samozřejmě, že lidé dnes hodnotí i naše úspěšné vojenské mise v zahraničí. Dá se tedy říci, že se postoj veřejnosti k naší armádě výrazně zlepšil.

Bílá místa naší historie

Koníčkem historika Jiří Bílka jsou také další bílá místa naší historie (a nemusí jít jen o tu vojenskou). Napsal např. osmisvazkové Hádanky naší minulosti nebo scénáře pro televizi, je členem Obce spisovatelů a Klubu autorů literatury faktu nebo držitelem literárních cen Miroslava Ivanov a Egona Ervína Kische.