Miloslav Druckmüller: „Žádná fotografie není správně, vždy jde pouze o simulaci vjemu“

Říkají mu lovec zatmění. Matematik, jehož práce se stala úspěšnou až díky fotografii. Nejen astronomické veřejnosti mohou být známé snímky polárních září a zatmění Slunce z fotoaparátu Miloslava Druckmüllera, které pronikly nejen na titulní stránky prestižního časopisu Nature.

Vyfotit Slunce? To není jen tak

I když se to na první pohled může jevit zcela scestné, úprava digitální fotografie má mnoho atributů využívajících aplikovanou matematiku. Tyto souvislosti patrně nevypozorujeme při retušování fotografií z dovolené. Nutné je se zaměřit na tělesa vzdálená, a to např. v kosmickém měřítku. Dostaneme se pak do zcela odlišného světa, ve kterém se řeší např. matematické zpracování fotografií sluneční koróny: „V prvé řadě - koróna je velice slabá plazmatická obálka kolem slunce, takový téměř prázdný prostor, plný pohybujících se částic zatím neznámých energii. Viditelnou složkou světla je velice intenzivní záře a pokud ji chceme vyfotit, potřebujeme nějakou clonu. Jediná adekvátní clona, kterou máme k dispozici, je Měsíc. Ten každé dva roky Slunce zakryje a teprve tehdy je možné úkaz vyfotografovat.“ Tím lapálie ovšem nekončí. I když se nám sluneční korónu podaří vyfotit, k výsledné podobě snímku vede ještě dlouhá cesta: „I přes tuto clonu je v koróně obrovský kontrast a není technicky možné ji zachytit jako celek. Pokud chceme získat celistvý obraz, je nutné ho složit z několika dalších obrazů a právě toto sesazení, a následná úprava expozice, je čistě matematická záležitost.“ I když M. Druckmüller využil již existujících algoritmů, problémů k řešení zbývalo nespočet. Od první myšlenky po realizaci fotografie uplynulo neuvěřitelných 10 let: „Jeden z problémů je např. velké množství rozptýleného světla. To zcela znemožňuje upravit kontrast nebo zdánlivě banální problém usazujícího se prachu na snímači aparátu. Ten při geometrickém sesazování snímků může napáchat nepředstavitelnou neplechu.“ Právě díky překonání všech těchto „maličkostí“ vytvořil M. Druckmüller zcela unikátní snímek vesmírného úkazu. Jako jediný fotograf na celém světě.

Rozpačité přijetí

Tím opravdu největším problémem nakonec bylo přesvědčit světové špičky v oblasti fyziky o vypovídající hodnotě pořízených fotografií. Akademická obec nebyla zprvu ochotná uznat, že je sluneční korónu vůbec možné vyfotografovat: „I kdybych měl možnost promítnout obraz tak, abych vytvořil kontrast 1 : 1 000 000, bylo by to stále nezobrazitelné, i když ten obraz pochopitelně mám. Je nutné vše matematicky zpracovat tak, aby byl výsledek věrohodný. V podstatě dělám takový podvrh na lidské oko a vytvářím výsledek tak, jak by to asi mohlo vypadat, kdybychom to mohli okem vidět.“ Pro matematika je prý nejdůležitější otázka: „Co je správně a co ne?“ Jde pouze o definici. Žádná fotografie podle slov M. Druckmüllera není „správně“, my se vždy subjektivně pokoušíme nasimulovat lidský vjem.

Při zatmění Slunce je vidět chromosféra a koróna|foto: Miloslav Druckmüller

Výzkum sluneční koróny je pouze částí mozaiky toho doposud známého o hvězdě Slunce. Předkládá nám řadu užitečných informací souvisejících nejen se sluneční aktivitou, ale i s vyplývajícími riziky: „Kdybych měl vysvětlit, proč mě zaujala zrovna koróna, určitě bych netvrdil, že kvůli možným hrozbám. Spíš mě to celé fascinuje jako úkaz.“

Více i poslechněte v audiozáznamu rozhovoru s moderátorkou Martinou Kociánovou.