Milan Mundier: Scalní fanoušek

V první dubnový den roku 1929 se Ludvíku a Miladě Kunderovým narodil syn Milan, z něhož se o několik desítek let později stal mezinárodně uznávaný spisovatel. A 28. prosince, tři roky před narozením známého komentátora Československého rozhlasu Jana Petránka, zahájilo svůj provoz kino Bio Dopz.

Bio Dopz byl původní název kina Scala. Prvním filmem, který mohli diváci na jeho plátně zhlédnout, bylo romantické drama Bílé stíny. Jednalo se už samozřejmě o zvukový film, neboť Jazzový zpěvák, první celovečerní snímek natočený za použití zvukové stopy, ohromil publikum již o dva roky dříve. Scalou se Scala stala 3. prosince 1935. A byla jí až do roku 1948, kdy byla – z důvodů, jež jsou zcela zřejmé – přejmenována na Kino Moskva. S mojí ženou jsme si před Scalou, hrdou ozdobou Moravského náměstí, často dávali sraz. Téměř vždy, když jsme se na něm domlouvali, jsem se uchýlil k bonmotu: „Sejdeme se před Moskvou.“ Snad Scala již brzy udělá svým návštěvníkům radost uvedením historického velkofilmu Ridleyho Scotta Kitbag, jehož hrdinou bude jistý Napoleon Bonaparte.

Čtěte také

Věděli jste, že Spielbergův vojín Ryan skutečně žil? Vzpomínají na něj i v Normandii

Krátce poté, co se do naší země vrátila demokracie, vrátil se Kinu Moskva jeho původní název. Má láska k filmům je se Scalou velmi úzce spojena. Když jsem byl ještě malý, navštívil jsem ji spolu se svojí maminkou, abych na velkém plátně zhlédl Tanec s vlky. Mé ohromení bylo tak velké, že se ani nedá popsat. Tanec s vlky výrazně ovlivnil můj divácký vkus a dodnes patří k mým nejoblíbenějším filmům. A mezi nimi jsou i další snímky, z jejichž mimořádných kvalit jsem se mohl při návštěvě Scaly radovat: Král zbojníků Robin Hood, Zachraňte vojína Ryana, Gladiátor či Tmavomodrý svět.

Že je Scala „nemocná“, mi došlo v roce 2009 během projekce filmu Vévodkyně. Ta byla proložena několika nucenými přestávkami, neboť jedna z promítaček vypověděla poslušnost. Nemrzelo mě to ani tak kvůli zmíněnému filmu, ale spíše kvůli samotnému kinu. Ještě smutnější jsem byl o dva roky později, kdy byl provoz Kina Scala ukončen. Stalo se tak z rozhodnutí Rady města Brna. Nechápal jsem to. Opravdu se chce naše město vzdát kina, které je důležitou součástí jeho kulturní tradice? Naštěstí přispěchala na pomoc Masarykova univerzita. Zde, konkrétně na filozofické fakultě, studovala i moje maminka, která mě, jak už bylo zmíněno, se Scalou „seznámila“. Masarykova univerzita přivedla Scalu zpět k životu, jen malinko poopravila její název. Od 14. října 2013 mohou obyvatelé Brna chodit za filmovými zážitky do Univerzitního kina Scala.

Zprvu jsem si moc neuměl představit fungování klasického kina pod záštitou univerzity. Ale když jsme s maminkou začátkem roku 2014 zavítali do Scaly na Památkáře George Clooneyho, byly mé pochybnosti zcela rozptýleny. Pořád to byla ta stará dobrá Scala. Ale něco se přece jen změnilo – a dokonce k lepšímu! Nemám teď na mysli fakt, že si s sebou do sálu můžete vzít psa nebo skleničku vína, byť i to je hodno ocenění. Mám na mysli především to, že Scala neopouští „staré“ filmy pro nové. Existuje celá řada snímků, které jsem na velkém plátně vidět nemohl. Buď proto, že jsou výrazně starší než já, nebo proto, že jsem byl v době jejich premiéry ještě příliš malý. Zásluhou Univerzitního kina Scala se ovšem jejich seznam výrazně zkrátil.

Čtěte také

Blade Runner 2049: Androidi sní o robotickém mesiášovi. A diváci o promyšlenějším scénáři

Má žena má velmi vytříbený vkus a sdílí můj názor, že dříve se točilo více kvalitních filmů než dnes. A tak jsme si spolu mohli na velkém plátně vychutnat klasiky jako Planeta opic, Terminátor 2: Den zúčtování, Amadeus, Vlasy, Schindlerův seznam či Statečné srdce. Věru husarský kousek se Scale podařil v loňském roce, kdy náš milovaný herec Harrison Ford slavil 80. narozeniny. Scala při této příležitosti uspořádala projekci pěti jeho filmů, takže odteď už můžeme se ženou říkat, že jsme Dobyvatele ztracené archy, Indiana Jonese a Poslední křížovou výpravu i Blade Runnera viděli v kině.

Díky Scale jsem také poznal jednoho ze svých nejlepších přátel. Na podzim roku 2018 se ve Scale konala slavnostní předpremiéra filmu Toman. Po skončení projekce se pořádala beseda, které se zúčastnili i jeho tvůrci. A byl mezi nimi také pan profesor František Hanzlík, jenž se na natáčení Tomana podílel jako poradce. Jelikož mnoho diváků zajímaly především historické souvislosti, bylo nemálo jejich dotazů adresováno právě Františkovi. A pro ten můj to platilo také. A protože jsem se už v té době čile věnoval publikační činnosti, požádal jsem Františka o rozhovor, který se měl týkat „osmičkových“ výročí naší země. Tak začala nejen naše spolupráce, ale také naše přátelství.

Čtěte také

Sháněl peníze pro komunisty, pak před nimi utekl. Kdo byl Zdeněk Toman?

Těžko říci, co bude s Univerzitním kinem Scala dál. Do června by ještě mělo promítat, pak se uvidí. Trápí mě však, že se mu ze strany našeho města nedostává náležité pomoci. Zatímco kvůli fungování Divadla Bolka Polívky se naši radní mohou doslova přetrhnout, Scalu nechávají na pospas nejistému osudu. Nejen divadlem živa je naše kultura. A Scala je v tom, co dělá, nenahraditelná. Kromě toho, že představuje divákům nové filmy, připomíná jim i ty starší. Některé pak s nimi doslova seznamuje. Nevnucuje jim přehnaně vysoké vstupné a pamatuje také na operní fanoušky. Pořádá různé společenské akce, jako jsou třeba odborné přednášky, a provozuje příjemný bar, kde se nalévá kvalitní víno. Město Brno by mělo mít zájem na tom, aby Scala fungovala i nadále. Krásně to vystihl její ředitel Radek Pernica, když řekl: „Význam Scaly přerostl filmovou produkci. Děje se tu totiž i řada jiných věcí, které utváří kulturní život v Brně. Tím Scala dalece přesahuje význam města. Její dosah je značný. Konec Scaly by byl nenahraditelnou ztrátou pro českou kulturu.“