Meze Vojtěcha Dyka. Portrét čtyřicátníka s tlačítkovým telefonem. Poznejte ho tak, jak jste ho ještě neměli možnost slyšet

9 fotografií

Zásadní myšlenka, která se vine celým dokumentem, je Dykův pohled na vlastní život. Nevnímá totiž svou uměleckou dráhu jako sérii předem daných cílů a následných úspěchů, ale spíš jako nenucenou, autentickou a živelnou cestu výzev, nabídek, testování vlastních schopností a hranic.

„Já jsem asi nikdy neměl žádné mezníky, protože mezník je jeden bod. Možná jsem měl jen meze, protože to je nějaké území. Je to větší prostor,“ vysvětlí Dyk v úvodu pořadu.

Tento přístup dokládá i jeho kariéra. Jak trefně poznamenává jeho přítel a kolega Jakub Prachař, Dyk má tendenci úspěšné projekty opouštět na jejich vrcholu, aby mohl začít znovu a jinak.

Od masové popularity kapely Nightwork přes swingové období s B-Side Bandem až po současný autorský projekt D.Y.K. – to vše jsou jen různá pole, „meze“, které se rozhodl prozkoumat.

Floutek, nebo citlivý umělec?

Dokument se nevyhýbá ani tématu Dykovy veřejné image. Z ankety na ulici i ze slov přátel je zřejmé, že na některé lidi může působit jako „nafrněný“. Jeho nejbližší ale nabízejí jiný pohled. Popisují úskalí slávy, neustálé žádosti o fotografie a momenty, kdy si člověk zkrátka musí chránit své soukromí.

„Ti lidi mají pocit, že jim jakoby nějakým způsobem patří,“ říká kamarád Jakub Zagar a popisuje, jak nepříjemné je neustálé vyrušování cizích lidí, když s Vojtou někde sedí a chtějí si v klidu popovídat.

Sám Dyk si je této pověsti vědom. „Myslím si, že na lidi mohu působit, že jsem takovej namyšlenej floutek,“ přiznává a dodává, že jeho přirozeností je jít proti proudu a hledat si vlastní cestu, i když to někdy na někoho může působit arogantně.

Rodina: kořeny i kompas

Hluboký vhled do Dykova nitra poskytují pasáže o jeho rodině. Vzpomínky na otce, literárního historika Radko Pytlíka, jehož vyprávění, hraní na klavír a zpívání si Dyk nahrával na mobil a dodnes si ho někdy pouští, odhalují silné pouto mezi otcem a synem.

Čtěte také

Zemřel haškolog Radko Pytlík. „Táta nechtěl, abych se jmenoval po něm,“ svěřil se Vojta Dyk ve starším rozhovoru

Stejně tak setkání s matkou Věrou Dykovou na pražské Letné, kde společně bydleli, vykresluje obraz výchovy v rodině „slušňáků“, která Dyka formovala, ale zároveň v něm probudila touhu se z této poslušnosti občas vymanit. Klíčovou roli v jeho životě hraje i manželka, herečka Tatiana Dyková.

„Vojta má ten dar, že dokáže spoustu věcí rozsvítit a zlehčit, zjemnit a změkčit. I takový ty největší drsoně. Tak tomu dá takovou tu dětskou hravost. A toto je odzbrojující pro všechny,“ popisuje Tatiana. Jejich společné scény, ať už z divadelního představení nebo z domova, ukazují partnerství plné humoru a vzájemného pochopení.

Neustálé hledání

Na otázku, zda se ještě hledá, odpovídá Dyk bez váhání: „Ano. A já doufám, že se nikdy nenajdu. Páč kdybych se našel, no tak by ten smysl života už vyprchal.“

Čtěte také

„Chtěl jsem se odlepit od českého rybníku,“ představuje Vojta Dyk nové album natočené v USA

Dokument Meze Vojtěcha Dyka není bilančním portrétem uzavřené kapitoly. Je to momentka ze života umělce v neustálém pohybu, který se vyrovnává s vlastními úzkostmi, tlakem okolí i představou stárnutí, i když je teprve nanejvýš v polovině svého uměleckého života.

Jeho největším přáním není dosáhnout všech cílů, ale zachovat si lehkost a schopnost se smát až do samého konce kariéry. Jak sám říká, chce být tím, kdo odchází s úsměvem.