Meze Vojtěcha Dyka. Portrét čtyřicátníka s tlačítkovým telefonem. Poznejte ho tak, jak jste ho ještě neměli možnost slyšet

23. červenec 2025

U příležitosti 40. narozenin nahlíží Vojtěch Dyk na svou kariéru nikoliv jako na sérii milníků, ale jako na prozkoumávání mezí: mezi hudbou a herectvím, veřejnou image a soukromými úzkostmi, a neustálým hledáním vlastní cesty mimo ty vyšlapané. Vydejte se s ním a autorkou dokumentu Terezou Rekovou do zákulisí koncertů, do divadla Radar, kde s Tyjátrem začínal, na chodby DAMU, kde studoval, do míst, které ho formovaly, ale i za přáteli, kteří s ním vyrůstali, nebo k němu domů.

Autorka: Tereza Reková
Dramaturgie: Daniel Kupšovský
Zvuk: Samuel Sochatzi
Režie: Radim Nejedlý
Premiéra: 23. 7. 2025

Zásadní myšlenka, která se vine celým dokumentem, je Dykův pohled na vlastní život. Nevnímá totiž svou uměleckou dráhu jako sérii předem daných cílů a následných úspěchů, ale spíš jako nenucenou, autentickou a živelnou cestu výzev, nabídek, testování vlastních schopností a hranic.

„Já jsem asi nikdy neměl žádné mezníky, protože mezník je jeden bod. Možná jsem měl jen meze, protože to je nějaké území. Je to větší prostor,“ vysvětlí Dyk v úvodu pořadu.

Tento přístup dokládá i jeho kariéra. Jak trefně poznamenává jeho přítel a kolega Jakub Prachař, Dyk má tendenci úspěšné projekty opouštět na jejich vrcholu, aby mohl začít znovu a jinak.

Od masové popularity kapely Nightwork přes swingové období s B-Side Bandem až po současný autorský projekt D.Y.K. – to vše jsou jen různá pole, „meze“, které se rozhodl prozkoumat.

Floutek, nebo citlivý umělec?

Dokument se nevyhýbá ani tématu Dykovy veřejné image. Z ankety na ulici i ze slov přátel je zřejmé, že na některé lidi může působit jako „nafrněný“. Jeho nejbližší ale nabízejí jiný pohled. Popisují úskalí slávy, neustálé žádosti o fotografie a momenty, kdy si člověk zkrátka musí chránit své soukromí.

„Ti lidi mají pocit, že jim jakoby nějakým způsobem patří,“ říká kamarád Jakub Zagar a popisuje, jak nepříjemné je neustálé vyrušování cizích lidí, když s Vojtou někde sedí a chtějí si v klidu popovídat.

Sám Dyk si je této pověsti vědom. „Myslím si, že na lidi mohu působit, že jsem takovej namyšlenej floutek,“ přiznává a dodává, že jeho přirozeností je jít proti proudu a hledat si vlastní cestu, i když to někdy na někoho může působit arogantně.

Rodina: kořeny i kompas

Hluboký vhled do Dykova nitra poskytují pasáže o jeho rodině. Vzpomínky na otce, literárního historika Radko Pytlíka, jehož vyprávění, hraní na klavír a zpívání si Dyk nahrával na mobil a dodnes si ho někdy pouští, odhalují silné pouto mezi otcem a synem.

Čtěte také

Stejně tak setkání s matkou Věrou Dykovou na pražské Letné, kde společně bydleli, vykresluje obraz výchovy v rodině „slušňáků“, která Dyka formovala, ale zároveň v něm probudila touhu se z této poslušnosti občas vymanit. Klíčovou roli v jeho životě hraje i manželka, herečka Tatiana Dyková.

„Vojta má ten dar, že dokáže spoustu věcí rozsvítit a zlehčit, zjemnit a změkčit. I takový ty největší drsoně. Tak tomu dá takovou tu dětskou hravost. A toto je odzbrojující pro všechny,“ popisuje Tatiana. Jejich společné scény, ať už z divadelního představení nebo z domova, ukazují partnerství plné humoru a vzájemného pochopení.

Neustálé hledání

Na otázku, zda se ještě hledá, odpovídá Dyk bez váhání: „Ano. A já doufám, že se nikdy nenajdu. Páč kdybych se našel, no tak by ten smysl života už vyprchal.“

Čtěte také

Dokument Meze Vojtěcha Dyka není bilančním portrétem uzavřené kapitoly. Je to momentka ze života umělce v neustálém pohybu, který se vyrovnává s vlastními úzkostmi, tlakem okolí i představou stárnutí, i když je teprve nanejvýš v polovině svého uměleckého života.

Jeho největším přáním není dosáhnout všech cílů, ale zachovat si lehkost a schopnost se smát až do samého konce kariéry. Jak sám říká, chce být tím, kdo odchází s úsměvem.

autor: Tereza Reková
Spustit audio

    Mohlo by vás zajímat

    Nejposlouchanější

    Více z pořadu

    E-shop Českého rozhlasu