Meteor o černém Slunci, nezničitelném živočichu, papoušcích a prokrastinaci

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Slunce pozorovaé astronomy pod UV filtrem
0:00
/
0:00

Poslechněte si:

  • 01:30 Můžeme vidět černé Slunce?
  • 10:16 Objev struktury DNA
  • 14:59 Nezničitelný živočich
  • 24:41 Umějí papoušci spočítat pravděpodobnost?
  • 31:21 Jak vidí hlubokomořské ryby
  • 41:41 Proč odkládáme úkoly?

Můžeme vidět černé Slunce?

Je to trochu paradoxní. Lidé nosí brýle s UV filtrem PROTI Slunci, zatímco když astronomové použijí UV filtr, mají ho PRO Slunce. Jinak by se jim v ultrafialovém oboru světla zdálo zcela černé. A co je na Slunci v UV záření vidět? Třeba to, že nejde o nudnou hladkou kouli, jako se nám to zdá při pohledu očima.

Taky byste si všimli, že je Slunce větší. Spatřili byste aktivní oblasti na Slunci, kde magnetické pole způsobuje erupce a protuberance. Ty mohou doletět až k Zemi a způsobit na ní velké problémy. Slunce v UV záření představil prof. Miloslavu Druckmüller z VUT v Brně.

Objev struktury DNA

James D Watson (v pozadí s DNA šoubovicí)

Víte, jak to tehdy bylo s objevem známé dvoušroubovice? Koncem března 1951 badatelé Francis Crick a James Watson dokončili článek s pouhými šesti citacemi a nabídli ho prestižnímu vědeckému týdeníku Nature. 6. dubna oslavil Watson pětadvacetiny, 25. dubna 1953 článek vyšel.

Začínal slovy: „Dovolujeme si předložit strukturu soli deoxyribonukleové kyseliny (DNA). Tato struktura má určité rysy mimořádného biologického významu.“ Připomněli jsme si to v rubrice Stalo se tento den, kterou připravuje Ing. František Houdek.

Živočich, který přežije úplně všechno

Želvuška je jeden z nejhouževnatějších organismů, který se využívá vědci k výzkumu vesmíru

Jmenují se želvušky. Svým vzhledem připomínají malé vodní medvídky. Ohromí už tím, co o nich píše Wikipedie. Milimetrová zvířátka žijí téměř v každém prostředí od ledovců přes moře až po pouště.

Želvušky dokážou přežít radiaci až 6000 Sv (což je oproti člověku více než tisícinásobek). Vydrží rozpětí teplot cca od −273 do +150 stupňů Celsia. Zmrzlé přežijí i desítky let. Želvuška snese též vakuum a tlak 6× vyšší, než je na nejhlubším dně oceánu. Některé želvušky byly nalezeny mj. i v jícnech vulkánů.

Bylo zjištěno, že želvuška přežila na jistém vzorku mechu více než 120 let, když došlo k navlhčení tohoto vzorku vodou. Jak něco takového dokážou? To vysvětlila Barbora Chattová z Masarykovy univerzity v Brně.

Umějí papoušci spočítat pravděpodobnost?

Novozélandský horský papoušek kea

Zní to neuvěřitelně, ale nové pokusy ukázaly, že papoušci dokáží velmi dobře odhadnout výsledek úloh, které závisí na intuici pravděpodobnosti.

Vědci nejprve naučili novozélandské papoušky nestor kea, že když odevzdají černý žeton, dostanou odměnu, zatímco když odevzdají oranžový, nedostanou nic. Pak je nechali vybírat, zda si vezmou náhodně vybraný žeton z lahve, kde je více černých žetonů, nebo z lahve, kde je více oranžových.

Vybrat si dokázali dobře. I když jim vědci sestavovali úlohy stále obtížnější, papoušci stále dokázali dobře odhadnout, kde je větší šance na vytažení černého žetonu. Podrobnosti přinesl biolog prof. Jaroslav Petr.

Jak vidí hlubokomořské ryby

Proč mají hlubokomořské ryby oči?

Zkuste si představit, že jste rybou žijící v hloubce stovek metrů. Téměř tma od rána do noci. Přesto mají i hlubokomořské ryby oči. Jak fungují? Studovat je, je těžké, protože živou rybu nelze snadno vylovit. Rozdíl tlaků ji zabije.

Podrobný rozbor očí mrtvých hlubokomořských ryb ale ukázal, že vidí, a to dokonce barevně. Další zajímavé objevy popsala Zuzana Musilová z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Proč odkládáme úkoly?

Deadline

Známe to všichni. Víme, že máme důležitý úkol, víme, že čas na splnění se krátí, ale stejně ne a ne začít. Chorobné odkládání, neboli prokrastinace, je nepříjemnou vlastností. Vědci studovali, proč k ní máme sklony.

Ukázalo se, že je to přímo otázka stavby našeho mozku. Zabývá se tím kapitola z knihy Mozek – zázrak na 5, kterou vydalo nakladatelství Petrklíč. Autorem knihy je Milan Bauman, text čte Jiří Plachý a komentuje prof. František Vyskočil z Fyziologického ústavu AV.

Spustit audio
autor: Petr Sobotka

Odebírat podcast

Související