Martin Stöhr: Hašlerky a Králíček

23. prosinec 2021

Poslechněte si vánoční fejeton básníka, výtvarníka a redaktora nakladatelství Host Martina Stöhra.

Ta touha ve mně dlouho doutná. Promyslet a sepsat, což může někdy také znamenat hluboce prožít, nějaký dojemný příběh. Takový, který by přiléhal k přítomnému vrcholícímu času. Podělit se o něj s někým dalším, a tak jej také společně oslavit, ale jinak, než se tím slovem obvykle myslí.

Ozve se zvonek, pod oknem mává, chci si to myslet, jeden ze tří králů. Je po poledni, málem šero, nic svátečního, jen zbytky škaredého sněhu. A on je to opravdu Král, docent Králíček, teď ležérně vyšňořen do lyžařské bundy, tepláků a lakýrek. V jedné ruce drží vodítko a jezevčíka, v druhé igelitku s dárkem. Nese mi svou novou monografii o hudebním géniovi. Jsou knížky, co se konzumují, a knihy na nichž záleží. Tohle je ta druhá. Chvíli uznale listuji výpravným svazkem. Pak se bujaře předháníme v demonstrování svých neduhů, až se skutečně ohlásí, budeme ve vchodu postávat tiší a plaší. 

Loudavě se vrátím do pracovny a položím knihu na vrchol pyramidy. Jednou se poušť doplazí i tady do podkroví a všechno skončí ve frcu, nebo spíš ve sběrných surovinách. Co jsem si vůbec myslel? Pro který život věčný jsem to všechno umanutě sbíral? Je mi trapně. Čichám si k dýmkám, v nichž to už dlouho nedoutnalo. Prohlížím plátno s portrétem Jakuba Demla. Strašně jsem o něj stál, a on se tu teď páter, jen tak bez rámu opřený, potutelně usmívá, jako by už všechno věděl. Jako mladík jsem býval katolický básník. V tom mocném povodí si člověk namlouval, že někam patří, že není tak životně nahý, což je běžná jitřní trýzeň. Psali jsme básně s Bohem, bylo to krásné sbohem!

Pod pyramidou leží náhodně otevřená sbírka básní: Muž vchází do lesa a vyjde z něj jako dítě, stojí v ní. Je mi jako bych popošel s bleskem a ve vteřině zahlédl obrysy přítomného času, dnů, kdy je život ve své půli, jak se kulatě říkává. A za tím lesem, za vchodem bez dveří jsou úplně jiná toužení, jiné nálezy a jiné ztráty, všechno je jak v obráceném kukátku. Schraňoval jsem na své pouti každou knížku, papír, dopis, každou zbytečnou relikvii. Dnes se mi za zavřenýma očima smutně vynořují všelijaké karavany, například rukodělné dárky, které mi na Štědrý den naděloval otec, takzvaný tata. 

„Tož, to víš, já si jenom tak hraju,“ mumlal u stromečku málem omluvně s vanilkovým rohlíčkem v puse. Dostal jsem parádní malířský stojan, jindy miniaturní, ale plně funkční vrtačku, zesilovač ke gramofonu, dřevěné reprobedny vycpané ovčí vlnou, satynýrku na tištění linorytů. A jednou majstrštyk, malé elektrofonické varhany. Kompletně vlastnoruční výroba, od dokonale nalakovaného korpusu a kláves, z hliníku vysoustružených ovládacích knoflíků až po elektroniku s několika zvukovými efekty uvnitř. Dnes by to všecko kralovalo na takových těch výstavách o kutilství za komunistů.

Radost jsem míval, to se rozumí, ale vrtačku jsem moc nešetřil, až zašla. Varhany jsem jako výrostek blahosklonně předal malým bratrancům k totální likvidaci, zesilovač a tiskařský lis zřejmě pozbyl na nějaké přechodné štaci v bohémských časech. Pod víčky to svědí, v zubech skřípou zrnka pouště, nemám z těch věcí jedinou. Nikdy nezapomenu na jejich vůně, byly jedinečné. Jejich skladba asi vycházela z dost prozaických ingrediencí, ale dnes dobře vím, čím byly ve skutečnosti nasáklé, jen se to zdráhám vyslovit nahlas. Třeba bych to taky uměl zamumlat, ale není tu po ruce žádné cukroví.

Jsem školák, vykračuju vedle taty, míříme nakoupit. Tato, kde vlastně máš tu křídlovku, cos na ňu zamlada hrával? Ále, to já už dávno nevím. A proč nevíš? Ty nemáš žádné fotky, žádné svoje památky nic… No, protože nejsu fetišista!, odpoví nečekaně obřadně. Chvíli je ticho. Aha, ale babička schovává všecko, že?, řeknu opatrně. A pak už raději změním téma, nevím, proč se naráz stydím zeptat, co že to tata není. A já bych to být mohl? Rozhodně je to zvláštní.   

Dojdeme na zastávku, přijede autobus, s prásknutím nabídne dveře a pak se šine k městu. Všimnu si, že dnes řídí rozcuchaný docent Králíček. Je tady teplo, smrdí nafta, jedeme přes hory, přes doly a přes modrý les. Když vystoupím, jsem už sám, všude je bílo a jiskří sníh. Chvíli tam přešlapuju, všechno je mi vcelku povědomé, jen nějaké divně prázdné. Nevím, co mám dělat, tak se otočím a namířím si to zpět. Na Čepkově jenom zírám. Tam kde má být sídliště není vůbec nic, leda zasněžené pláně. Na ceduli, která teď sotva vyčuhuje, nestojí Boží les, ale bez čárky Zlin a pod tím zas Zlín. Ničemu nerozumím.    

Odněkud se vynoří holka v kožíšku. Zrovna v mém věku, prokvetlá od zimy a strašně se mi líbí. Zpod pletené čepice jí vypadává neposlušný černý pramen. Babičko… co tady děláš? Začne se záhadně usmívat. Jsem rudý jak rak, ani mráz to nezakryje. Co to říkám za blbosti? Na zahrádce růže voní, stará bába děti honí!, rýmuje holka, na nic nečeká, otočí se a vyrazí. Skoro tomu tempu nestačím, tuleňky jí kmitají a paty se boří do závějí. Jdeme dom, zavelí, já přece vím, že si náš Martin, ty trúbo!

Hašlerky

A kdes byla? Ve škole! A cos tam dělala? Zpívala, do rozhlasu, ale strašně to v něm chrchlalo. A kterou? A ona se zas ani neohlédne a rovnou začne: Žila svatá Dorota, pobožného života, pobožného života… Zpívá krásně, jako z kůru, ale pak toho naráz nechá. Divej, co hen je, ukazuje. To udělali ogaři! Přes celý protější svah je metrovým písmem do sněhu načmárané: Slováčková, kup si hašlerky!

Já se počurám, prej kup si hašlerky!, směje se zas dívka Babička a začne se bláznivě točit kolem dokola. Točím se nakonec taky, až spolu bezvládně spadneme. Mácháme rukama a děláme andělíčky a já naráz vím, že už tu budeme pořád. Šťastní a veselí, do jara, na věky, a nejspíš až do vzkříšení.

Že bychom to dnes přece jen oslavili? Postavte na čaj, zvoní Králíček!

Tak na zdraví, ámen a glória!

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.