Martin Lněnička: "Snažíme se vytvářet nové rodiny"

23. prosinec 2010
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Martin Lněnička

Ne všechny děti mají to štěstí a mohou prožít sváteční dny se svou rodinou. O jejich a svých pocitech přišel prozradit více ředitel dětského domova Martin Lněnička.

Vůně čerstvého cukroví a purpury na plotně, to jsou klasické příznaky Štědrého dne, který máme v paměti snad všichni. Bohužel štědrovečerní pohodu nemusí vždy provázet dětský smích, protože rodina jednoduše schází. Právě model klasické rodiny se snaží do ústavní péče aplikovat ředitel Dětského domova a školní jídelny v Dolních Počernicích Martin Lněnička. Pokud je možné podporovat styk s rodinou usiluje o to, aby byl: "Za 14 let praxe jsem nezažil jednoho jediného sirotka. Běžná situace je, že se rodiče o své děti prostě nedovedou, a nebo nemohou starat," dodává k fungování DD náš host.

Jsou případy, kdy se děti k rodičům na svátky ani vracet nechtějí: "Stala se taková úsměvná historka. Přišel rozezlený tatínek, který se divil, že jeho dcera odmítla projít blátem a nechtěla si jít vybrat něco k večeři do popelnice,“ popsal příhodu M. Lněničk, a pak otci pochopitelně vysvětlil, že není běžné stravovat se v popelnici.

Rodina

Zajímali jsme se komu děti píší o dárky a nepřikvapilo nás, že adresátem těch mladších bývá vždy Ježíšek a "strejda" M. Lněnička: "Letos musím pochválit starší svěřence, že to nekazili těm mladším. Takže "tety" odvedly dobrou práci." Každé dítě dostává dárek od dětského domova. Tento rok se navíc podařilo sehnat dostatek sponzorů, kteří také štědře obdarovávali: "Před několika lety se nám dokonce podařilo sjednat přispěvovatelů víc, ale když jsme viděli, jak velké množství vánočních dárků působí vyloženě nevýchovně, zřekli jsme se jich." Naopak děti v Dětském domově v Dolních Počernicích se snaží vytvářet dárky pro své rodiče.

Většina dětí přichází do domova kolem jedenáctého roku života. Nakonec ale zjišťují, že to není vůbec špatné. Magistrát přispívá téměř na vše a fungování v domově připomíná klasickou rodinu. Především tedy díky profesionálnímu pedagogickému personálu: "Vše se pochopitelně daří zásluhou hodných lidí. Snažíme se, aby děti o nic nepřišly," dodává na adresu pracovníků domova M. Lněnička.

Systém rodinných skupin je stanoven podle zákona. Rozdíl oproti minulým letům nastal v roce 2002, kdy došlo ke zmenšení výchovných jednotek z dvanácti na osm jedinců, a každý poradce má možnost rozhodovat o chodu skupiny sám: "Letos jsme přešli na model, kde se snažíme napodobit co nejvěrněji chod běžné rodiny." Děti se musí starat samy o sebe, nikdo jim nevychází vstříc. Pokud chtějí jít ven a nemají uklizeno, existuje podle slov ředitele: "Dobrý nástroj, jak je donutit dělat, co mají".

Martin Lněnička

Problém nastává, když se svěřenci po nabytí plnoletosti rozhodují, zda zůstat v domově do ukončení studia. Pokud odejdou, nemusí vždy školu dokončit, a pak už není cesty zpět. Už v šestnácti letech se dá podle slov M. Lněničky odhadnout, kam dítě směřuje - je to dáno částečně geneticky. Snahou pracovníků je, najít pro každého tu správnou cestu, bohužel ne vždy se to daří.

Moderátorku Zuzanu Burešovou také zajímalo, zdali M. Lněničku práce těší: "Mám vlastní rodinu a snažím se jí věnovat tolik, abych nebyl špatný rodič," dodává s úsměvem a pokračuje: "Když jsem začínal pracovat jako vychovatel, tak mě práce těšila asi víc. Člověk po několika letech začne cítit únavu a musí se srovnat s tím, že ne každé dítě se podaří vychovat, pak ale přijdou ty krásné okamžiky." Úsměv na dětských tvářích dovedou vykouzlit různé kulturní a sportovní akce, i právě společně prožité svátky: "Když vidíte přání pracovnicím, ve kterém je napsáno "milé tety, děkujeme, že jste nás přijaly do rodiny" přemýšlíte, jak daleko musíte utéct, až začnete slzet,“ shrnuje své pocity M. Lněnička, který svůj život zasvětil pomoci těm nejmenším.

Více si poslechněte v audiozáznamu rozhovoru s moderátorkou Zuzanou Burešovou...

autor: Jan Sklenář
Spustit audio