Martin Huba: "Největší štěstí prožívám na prknech, která znamenají svět."

Narodil se roku 1943 v umělecké rodině herce Mikuláše Huby a sólistky opery Slovenského národního divadla Márie Kišoňové-Hubové. Díky jejich pracovnímu vytížení byl Martin Huba se sestrami odkázán převážně sám na sebe a dětství prožil s prarodiči na venkově. „V mnoha situacích jsme se museli rozhodovat dost samostatně. Byla v nás vkládána velká důvěra. Otec s matkou nás neviděli v prvním plánu svého bytí Měli před sebou velký úkol, kterému zasvětili život. A dali nám důvěru, abychom jim to umožnili.“

Děti Hubovy se rozhodovaly, kdy a jestli vůbec se připraví do školy a mnoho dalších životních situací. I Martin Huba si na valnou většinu otázek, které si v období dospívání položil hledal odpověď sám. V mnoha případech přispěchali s odpovědí prarodiče, kterým je vděčen za utvoření jeho hodnotového žebříčku.

Herec Martin Huba|foto:ČRo Plzeň

Martin Huba rád vzpomíná na každodenní čas oběda. U servírování chodů se nesmělo hovořit. Po obědě dědeček přinesl knihu Tolstojových citátů. Náhodně publikaci otevřel a vybral jednu větu. Martin Huba poté dostal za úkol vysvětlit význam tak, jak ho chápal. „Tím v nás prarodiče vytvářeli hodnotový systém, který nás se sestrami v životě mnohokrát podržel. Kdyby rodiče neviděli takové zázemí, myslím, že by nedopustili, nechat nás na holičkách. K rodičům tak necítím ani milimetr zášti,“ vzpomíná Martin Huba a dodává: „Pamatuji si moc dobře, jak máma stála jeden večer na prknech, co znamenají svět a druhý den byla s ostatními ve frontě na ovoce, nebo na maso.“

První kroky na jevišti byly pro Martina Hubu velmi stresové. „Všichni si mysleli, že jsem protekční dítě. Člověk se tak dostává do určité křeče, kdy se snaží dokázat, že to tak není. Jakmile se ale člověk snaží něco moc dokázat, děla chyby.“ Situace nakonec vyústila v hercův dvouměsíční pobyt v nemocnici. Díky tomu první dva roky dokonce přemýšlel o úplné změně povolání. Po změně angažmá se ale dostal do kolektivu, který na něj pozitivně zapůsobil. „Viděl jsem, že mě berou, začalo se mi dařit a zažil jsem s nimi první opravdové štěstí na jevišti,“ vzpomíná herec. Dnes ho činí šťastným mnoho různých vjemů. Od faktu, že může večer zavřít oči bez větších výčitek svědomí, po usmívající se kolemjdoucí, kterým úsměv rád vrací.

Mladí herci se podle Martina Huby liší zejména v množství načtené literatury. „Pro nás byla literatura velmi důležitá,“ vzpomíná herec a dodává: „na otázky, které v nás evokovala jsme si snažili najít dramatický text a ten následně zpracovat. Byla bází, díky které jsme se chtěli dostat na jeviště.“ Možná právě proto se snaží studentům ulehčit jejich studia. Seznam povinné četby nevyžaduje splnit do posledního puntíku. Hodnotnější je pro něj student, který přijde s názorem na dané dílo a je schopen o něm diskutovat.

Logo|foto:Český rozhlas

Ztvárněním role vrchního Skřivánka ve filmu Obsluhoval jsem anglického krále se Martin Huba připomněl českým divákům. On sám ale nadšení pro film nesdílí. Jak sám říká, jeho pracovní prim vždy hrálo divadlo. „Začínal jsme v komorním prostředí, prošel přes velké scény, amfiteátry a operní jeviště. Nakonec jsme se vrátil do velmi malého divadla a potvrdil jsem si, že největší štěstí prožívám na prknech, která znamenají svět,“ uzavřel rozhovor Martin Huba.