Markéta Pilátová: Žádné matoucí signály

Její vzkaz je jasný. Jsem císařovna, sedím na trůnu a shlížím na vás. Jsem tady sama s bohy a mraky a chci, abyste si to i po staletích zapsali za uši. Tady to bylo a je Marie Terezie. Tohle je duch místa, tohle je Vídeň.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Neodolatelná převaha stínů

Udivuje mě, že si sochu nevyšilo nějaké radikální feministické hnutí na vlajku, nebo alespoň na tričko. Jenže na to je osobnost a odkaz císařovny moc složitý.

Bronzová císařovna jakoby vydechuje do Vídně onen zvláštní poklid smíchaný s vůní černého bezu, lip, růží a koňských koblížků. Poklid, který žádné jiné velkoměsto v Evropě nezná, nebo neumí. Není tady nic frenetického, dokonce i podnapilí američtí studenti v metru nehulákají tak nahlas jako jinde. Jako by císařovna všechny vlídně nabádala k tomu, jak se mají chovat, jak si v klidu mají vypít kávu a vychutnat si řízek s petrželkou posypaným bramborem.

Její mateřský a zároveň neoddiskutovatelný majestát se tyčí nad městem jako horkovzdušný balón napěchovaný tradicí, smyslem pro krásu a kvalitu, starými časy mocnářství. Přestože socha vznikla v době, kdy nic takhle idylicky pro mocnářství nevypadalo. V 80. letech 19. století začala monarchie ztrácet území v Lombardii, Benátsku a prohrála bitvu u Hradce Králové a v Uhrách. Německé císařství bylo na koni a všechno podtrhnul a sečetl krach na vídeňské burze v roce 1871. Rozhodně to nebyly žádné poklidné časy.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Plavba na obytné soše

V dobách chaosu mohou pomoct symboly, které nevysílají žádné matoucí signály a mluví jasnou a srozumitelnou řečí. Proto se ve Vídni rozhodli postavit tento obří, bronzový pomník Marii Terezii, jako symbolu jednoty. Císařovna drží v ruce Pragmatickou sankci o nástupnictví ženské linie po smrti jejího otce, Karla VI. Listinu pokládanou za počátek jednotného „rakouského“ státu. Co na tom, že v dalších staletích bylo všechno jinak, ta listina v ruce Marie Terezie na ohromném soklu zůstává symbolem dál.

Císařovna sedí zády k MuseumsQuartier, ohromnému komplexu barokní Dvorské jízdárny, kterou nechal postavit její otec. Ustájených tady bylo až 600 koní, pak budovu ničily napoleonské války, ohromné nacistické srazy, veletržní handlování a nakonec se tady usadilo několik muzeí moderního umění. Za zády císařovny probíhají nejrůznější konceptualistické reje, v průjezdech poblikávají moderní barevné neony a hraje ambient.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Jak zvýšit sýkorkám cholesterol

Jsou tu i rezidenční byty pro spisovatele a malíře, i když dnes se asi nenosí takhle striktně to definovat, jak mě poučila jedna ruská animátorka žijící v USA. Ona je prý zkrátka umělkyně, protože v její tvorbě se všechna umění prolínají. Já pořád zůstávám obyčejnou spisovatelkou, lpím na tradici a píšu nejdřív rukou na papír a pak to přepisuju do počítače. Když jsem říkala jednomu běloruskému mladému kolegovi, že píšu plnícim perem, ptal se mě, co to je.

Ale ve Vídni vás tyhle obavy, jestli jste nebo nejste dost moderní, nebo příliš tradiční, netrápí dlouho. Jako když v tradičních císařských zahradách, nebo kolem bronzových soch bují vedle pečlivě zastřižených cypřišků moderní, divoké zahradnické výsadby ze šanty kočičí a velkých ozdobných česneků. Všechno se snoubí do jednoho nepřekonatelného celku, jako v osobě Marie Terezie – zbožné, ale moderní, silné ženy, milující matky a vládkyně impéria. Vídeň, stejně jako kdysi její císařovna, boří představy o tom, co je to tradice. Protože umí tradici proměnit v pocit odvážné současnosti.