Markéta Pilátová: Staré botanické

5. říjen 2021

Někdo na cestách nejraději obdivuje památky, někdo se rád válí na pláži, někdo má pocit, že zemi nepoznal, dokud neochutnal všechna její národní jídla. Já na cestách chodím ráda do botanických zahrad. A čím jsou starší, tím lepší. Přijde mi, že zahrady jsou jakési tajné dveře, jimiž se dá otevřít duch místa, genius loci.

První takovou záměrně navštívenou zahradou bylo Orto Botanico di Cagliari na Sardínii. Založili ji v roce 1866 a v únoru, když jsem se na Sardinii vydala, už v ní kvetlo pár kaktusů. V zahradách mě ani tak nezajímá „sbírkaření“, tedy shromažďování co nejexotičtějších druhů rostlin a rarit, ale naopak sbírky rostlin místních, díky nimž si člověk může udělat představu o zemi, kterou zrovna prozkoumává a ohmatává.

Čtěte také

Rostliny jsou průvodci. Vytváří atmosféru cesty, její vůni a strukturu. Navíc ty staré botanické bývají na zajímavých místech, někdy v centru, někdy na okraji, ale většinou tam, kam by se člověk asi nevypravil, kdyby se řídil jen těmi nejprofláknutějšími turistickými „to musíte vidět“. Ta v Cagliari se například nachází na místě, kde ve 3. století před naším letopočtem stával římský amfiteátr a celá zahrada, i když je rozlehlá, působí jako jedno velké hlediště divadla. Dokonce i kaktusy v malých terakotových květináčcích jsou uspořádané do jakéhosi úhledného minihlediště.

Někdy jsou staré botanické zahrady dějištěm úplně nečekaných věcí. Třeba zahrada založená v roce 1769 v sicilském Palermu, kde se každý rok koná nádherný knižní veletrh. Literární čtení se odehrávají ve starých sklenících s železnými konstrukcemi, stánky s knihami se schovávají ve vysokém rákosí, nebo v bambusových hájcích, vedle kašen s ohromnými lekníny, pod mohutnými palmami a ploty porostlými zářícími bugenvíliemi.

Čtěte také

Ve Vídni je samozřejmě velkolepý Schönbrunn s jeho zahradami a skleníky, ale taky Univerzitní botanická zahrada, kde jsem pochopila i naši vášeň pro budování skalek. Tamní Alpinum, skalka vypadající jako zmenšenina alpských útesů kompletně pokrytých čtyřmi a půl tisíci skalniček z různých kontinentů, určitě inspirovala hodně našich skalničkářů už v 19. století.

V září jsem byla hned ve dvou starodávných botanických zahradách. V Táboře a v Hamburku. V Táboře jsem četla z knížek na nádherném literárním veletrhu a festivalu Tabook a místní zahradu jsem si naordinovala za odměnu, po všem tom víru knižních a společenských událostí. Je to druhá nejstarší botanická zahrada v Čechách a založili ji ve stejném roce jako tu v Cagliari. Mají v ní třeba 150 let starou hrušeň. Patřila do ovocnářské školky, kterou tady 25 let spravoval syn Boženy Němcové, Karel. Karel Němec pracoval jako učitel štěpařství, zelinářství, krasopisu a botaniky.

Čtěte také

A v kleci, aby ji nikdo neukradnul, tady mají Wolemii vznešenou. Jednu z nejstarších a nevzácnějších dřevin na světě. Dřív byla známá pouze z fosilií a až do roku 1994 ji považovali za vyhynulou. Rostla na Zemi, už když se po ní potloukali dinosauři.

V Hamburku v Botanické zahradě mě přepadl hustý déšť, tak typický pro tohle město, odkud se v minulém století vydávaly ohromné počty emigrantů, hlavně z východní Evropy za oceán. Spali na dřevěných pryčnách v barácích, kde je dnešní Auswanderermuseum, tedy Muzeum Emigrace. Nevím, jestli se někteří z nich vydali, zmožení nekonečným čekáním na zaoceánské parníky i do Staré botanické zahrady. Aby se rozloučili s rostlinami Evropy. Nejspíš na to neměli ani pomyšlení.

Čtěte také

Jdu hustým deštěm přístavního města, toulám se jeho zahradou a najednou vím, proč mám staré botanické zahrady tak ráda. Rostliny v nich dokáží žít dlouho. A na rozdíl od spravovaných a rozpadajících se zdí historických památek jsou staré stromy v nich živé. Viděly, jak se v Hamburku vykládá pepř a drahé koření, jak se s Evropou loučí její uprchlíci, v Táboře četly myšlenky Karla Němce, který možná myslel na svou matku. Navštívit tahle místa znamená dotknout se času a kůry a větví těch, kteří mu tak dlouho vzdorují.

autor: Markéta Pilátová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.