Markéta Pilátová: Nezbytné zboží

Yunuén mi slavnostně sdělila, že mexická vláda konečně vyjmula knihy ze seznamu „zbytného zboží“, čili, uznala, že kniha je zboží nezbytné a rozhodla, že je možné otevřít knihkupectví. „Chápeš to? Knihy jsou přece k životu nezbytné a ne že se bez nich lidi můžou obejít. To je přece nesmysl!“ Rozčiluje se Yunuén a já na druhém konci zeměkoule přikyvuju.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Za kytky se neděkuje

Opravdu neustále se mi totiž potvrzuje, že knihy jsou v mém životě nezbytné zboží a vždycky na ně dojde. Musela jsem si to uvědomit nejen díky Yunuén, ale taky kvůli tomu, že jsem odpovídala do ankety v učebnici pro středoškoláky na otázku, co pro mne v životě knihy znamenaly. Všechno, řekla bych.

Do knihovny jsem začala chodit v první třídě a milovala jsem tamní, poklidnou a nostalgicky zatuchlou atmosféru. Bloudila jsem mezi regály a nazdařbůh jsem vytahovala nejrůznější knihy a usazená na prošoupaném plyšovém koberci v nich nerušeně listovala. Moje prateta byla knihovnice. Nosila brýle pověšené na stříbrném řetízku a byla neobyčejně laskavá a dodnes mám knihy spojené tak trochu s ní. Navíc se jmenovala Němcová, jako naše nejslavnější spisovatelka.

Do knihovny jsme chodily s tehdy osmdesátiletou babičkou, která si domů tahala těžké síťovky plné knih, které nevracela, nebo ztrácela a naši museli věčně platit upomínky. Babička četla až do devadesáti. Sice se někdy začetla do knihy, kterou držela hlavou vzhůru, nebo to byla nějaká kniha o programování, ale vždycky dávala rozhodně najevo, že neexistuje nic napínavějšího, nebo zajímavějšího, co by mohla dělat.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Už to není zpráva

V pubertě jsem v knihách nacházela únik před zmatky dospívání, hltala jsem anglické, ruské a francouzské romány. Sice jsem jim pořádně nerozuměla, ale spolehlivě jsem s nimi zapomínala na svět, který mi připadal marný, šedý a černý. Díky knize Zrozeni k běhu jsem začala běhat, což mi taky změnilo život. Podle dlouhé, moudré a hlavně vtipné eseje anglické autorky Penelope Lively Život v zahradě zahradničím a knihy jsou zkrátka moje  každodenní duševní strava.

A teď pomáhají i mé mamince, zcela nečekaným způsobem. Když před několika lety utrpěla úraz hlavy a ležela v komatu dlouhé dny, její rekonvalescence spočívala i v tom, že se znova učila číst a psát. A já se dočetla, že v podobných případech velmi pomáhá čtení beletrie. Jenže to musí být hlasité čtení. Právě při něm si mozek vytváří mnohem větší množství informací, které si pak lépe zapamatujeme.

Už léta také s rodiči praktikujeme rituál, kdy jim čtu nahlas své rukopisy. Tak jsme si to prohodily s maminkou. Ta teď čte nahlas z knih nám. Vzpomíná u toho, jak ráda recitovala v kostele, když byla malá, pak ve škole a jak jí recitování vždycky šlo. Čte opravdu nádherně a já zase vzpomínám na to, jak mi četla nahlas před spaním, když jsem byla malá. Všechno se vrací. Knihy jsou najednou loď. Bezpečný přívoz z minulosti, přes současný okamžik kdy na letní terase svítí svíčky a měsíc, máma čte a její hlas nás převáží někam do světlejší budoucnosti.