Markéta Pilátová: Neodolatelná převaha stínů

Říká se tak i cyklu El Santo Christo Ibérico, který bude od desátého června k vidění v Pražském Institutu Cervantes. Pro mě je ale Koldo Chamorro mnohem víc, než dokumentární fotograf. Je to totiž magický realista.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Plavba na obytné soše

Jeho fotografie jsou natolik promyšlené, že dokumentární být ani nemohou a Koldo Chamorro je prý často a s oblibou sám inscenoval, podle představ, které měl v hlavě a nejen podle situace, v níž se zrovna ocitnul a kterou fotil. Věřil prý na nejrůznější ezoterické věci, na energie místa, na energii dobrou a špatnou. Na věci, co si s dokumentárním fotografem člověk až tak nespojuje. A možná i proto jeho snímky působí spíš jako výjevy z románů. Ano, z magicko-realistických románů. Má s nimi společnou zálibu v tajemstvích, v symbolech, etnografických a obřadních záhadách, v na první pohled okázalé a na druhý rafinované estetice svých téměř vždycky černobílých snímků.

Pro mne jeho fotografie znamenají všechno, co si spojuju se Španělskem. Ne pro to, že na nich zobrazuje náboženské rituály, jako jsou nesmírně fotogenické oslavy španělských Velikonoc, nebo prastarý rituál býčích zápasů, nebo toreadory. Ale proto, že dokázal, zejména v cyklu nazvaném Magické Španělsko zachytit jakousi prastarost španělské, nebo iberské kultury, to co člověk cítí ve vyprahlé Andalusii, ale i v zelené, deštěm smáčené Galicii.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Holokaustem proti splínu

Koldo Chamorro používal mnohem víc stíny než světlo. Jeho fotografie, i když jsou focené v přímém, ostrém španělském slunci, vždycky působí temným, až výhružným dojmem. Zneklidňují tou převahou stínů. Začal fotografovat v roce 1965 a celá 70. a 80. léta fotografoval dodělávající mršinu frankistické diktatury. Jeho snímky ze španělského venkova zobrazují tamní katolictví a jeho symboliku spíš jako pohanské rituály, jako něco, co se vymyká běžnému výkladu. Jeho černé kříže na vysoké, rozestavěné budově kdesi uprostřed pusté pláně vypadají spíš jako poslední pomazání tehdejších poměrů.

Pokud vezmeme kontext doby, v níž tyhle fotografie vznikaly, je jasné, jak musely být odvážné. Koldo Chamorro zobrazoval církevní rituály, zobrazoval symboly tehdejší klerofašistické diktatury, ale dělal to tak, že z nich čišela spíš temnota, ďáblova pravá tvář.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Jak zvýšit sýkorkám cholesterol

Nejzáhadnější jsou ale na jeho fotografiích stíny postav, jakýchsi duchů, o nichž si můžeme domýšlet, co přesně mají zobrazovat. Objevují se v ostře nasvícených výklencích, nad hlavami postav, v těch nejzastrčenějších koutech fotografií, ale i přímo v jejich centru. Nutí člověka pozorovat mnohem víc, než jsou skutečné tváře lidí. Jsou to jen obrysy stínu a přece v nich spočívá onen rozdíl, který z Kolda Chamorra dělá ne dokumentárního fotografa, vizuálního umělce, ale romanopisce.

Koldo Chamorro totiž vypráví všemi svými snímky příběh o životě a smrti. O živé a mrtvé vodě, o světle a stínu, o noci a dni, o zvláštních zdvojených záhadách naší existence. Na jedné fotografii sedí ve sklepní místnosti brýlatý, zadumaný chlapec. Vedle něj je vitrína se třemi mumiemi. Chlapec se nedívá do objektivu a nedívá se ani na ty seschlé mumie ve skříni. Dívá se někam dovnitř, kam za ním nemůžeme. Nad jeho hlavou, za zamřížovaným oknem se do sklepní místnosti dívá ještě jeden chlapec. Tomu prvnímu je nesmírně podobný. Je to jeho dvojče? Je to jeho stín? Snímek byl pořízený v roce 1982. Ale člověk má dojem, že chlapec na schodech seděl už mnohem, mnohem dřív. Čekal, až ho Koldo Chamorro jedním zábleskem fotoaparátu vysvobodí. Protože stínům je možné uniknout, když je nasvítí někdo, jako byl Koldo Chamorro.