Markéta Pilátová: Jak zvýšit sýkorkám cholesterol

5. březen 2021

Celé dlouhé týdny naše zahrada připomínala sibiřské sněhové pláně, nad kterými bezradně poletují ptáci a hledají něco k snědku. Ale ten hlad jim zase tak moc nevěřím, protože první sáček krmiva pro zpěvné ptactvo naše zpěvné ptactvo nechával chladným. Pšenice, zrnka kukuřice a prosa, to jsme si asi měli strčit za klobouk.

U krmítka rozhodně nebyla žádná fronta. Jak přituhovalo, tak jsem já vyměkávala a nakonec to vzdala a koupila za 150 korun pytel slunečnicových semínek a pořádný kus špeku.

Čtěte také

To bylo radosti! U krmítka, kde bylo před tím i přes sněhovou pláň pusto a prázdno, to najednou začalo vřít. Že bylo a je natřískáno, to je slabý eufemismus. Slunečnice i špek mizí závratnou rychlostí jeden pytel za týden a na špeku se cpou nejen sýkorky, ale strakapoud, kosi, vrabci a sojky. Až mám někdy strach, co na to doktor Bolíto, ke kterému pak ptactvo bude na jaře chodit se zvýšeným cholesterolem.

Krmítko máme strategicky umístěné před oknem pracovny, abychom ptactvo mohli šmírovat. Zjistila jsem ale i věc, kterou napíšu do své příští případné knihy o osobním rozvoji a zvyšování pracovních výkonů. Tak za prvé: člověk kvůli těm ptačím obětem zimy mnohem dřív vstává. Kolem sedmé si na sebe navleču velký modrý župan a bosky jdu sněhem ke krmítku. Abych se trochu otužila. To mě dokonale probudí.

Čtěte také

Pak si vezmu dalekohled a pátrám v okolních stromech vedle zahrady, jestli už jsou sojky vzhůru. Ty velké ptáky připomínající slepice, které jsem dřív znala jenom z večerníčků o Trauntenberkovi, mě baví nejvíc. Do krmítka se nevejdou, ale každý den se o to urputně snaží. Někdy si představuju, jak budu muset v krmítku zaseklou sojku vyprošťovat a jak to asi tak udělám?

Když se tak hodiny a hodiny díváte na ty malé ptáčky s modrými a červenými hlavičkami, jak nalétávají na krmítko a zrnko po zrnku se ládují, jak pilně šmejdí na zemi a vysbírávají kdejaké zapomenuté krmení, inu to pak jeden dostane pocit, že je lemra líná a hned začne něco dělat. A s tímhle dojmem nejsem sama, autorka knížky Genialita ptáků Jenifer Ackerman píše: „Vlastně jen málo bytostí mi kdy přišlo tak ostražitých, s tak živou osobností a nadáním, tak obdařených nekonečnou energií.“ Jakoby mi ptáci vsugerovali pocit, že bez pohybu, shánčlivosti a píle se žádného jara nedožiju ani já.

Čtěte také

A tak i já písmeno po písmenku sháním do wordových souborů, pilně odpovídám na maily a všelijak se snažím urvat co nejvíc z mého pracovního kusu špeku. Stejně jako sýkorky pak odpadám kolem páté, když se začne stmívat. Jen nevím, co budu dělat v létě, až nebudu mít před oknem ten neustálý příklad pilné ptačí přičinlivosti. Moje maminka, stejně závislá na programech v TV Krmítko jako já, tvrdí, že v mnoha časopisech se píše, že ptáci se mají krmit celý rok.

Těžko říct, naše sýkorky, sojky i strakapoud mi přijdou den ode dne obéznější, navíc jedí poměrně stereotypně – špek a slunečnici pořád dokola, ale všechna ta příkladná pilná žravost a krása stop jejich křídel na sněhu a dokonale modré odstíny jejich načepýřených modrých hlaviček mi budou chybět. A taky to radostné poskakování a pípání. Takže jsem se rozhodla věřit časopisům a krmítko nezruším ani na jaře. Jsem na něm závislá víc než sýkorky.

autor: Markéta Pilátová
Spustit audio