Marie Říhová: „Kočka není tupý stroječek“

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Marie Říhova

Naším dnešním (29. dubna) hostem pořadu Je jaká je byla po 11:05 hodině Marie Říhová, nadšená chovatelka koček.

V jejím pražském rodinném domku přebývá celkem sedm koček. Pouštět ven se je bojí, a to nejen proto, že by si „přinesla koťata.“ „Když kočku pustíme, tak na ni vždy číhá nějaké riziko. Od nemocí počínaje, přes dopravní úrazy, zlé lidi, jedy. Během několika let jsem měla sedm zahradních koček, které chodily ven. O všechny jsem přišla. Pokud kočka vyroste v bytě, narodí se tam a je zvyklá, tak jí to nevadí.“ Důležité ale prý je, aby jí člověk vytvořil vhodné podmínky. Pořídil jí škrabátko, šplhadlo, příp. voliéru, hračky a v rámci možností i nějaký prostor.

Marie Říhová chová už 35 let kočky ušlechtilé i domácí, mezi kterými rozhodně nedělá rozdíly. Odlišnosti mezi nimi ale jsou, a to v povaze. Mezi jejich charakterové rysy prý ale rozhodně nepatří faleš a nevěra: „Takový názor pochází z povrchního, odtažitého vztahu ke kočkám. Protože kdo je pozná, tak tohle nikdy neřekne.“

Na dotaz, co nabízí život s touto malou šelmou, M. Říhová odpovídá: „Můžeme od ní očekávat určité obohacení života, protože nejen kočka, ale jakékoliv jiné zvíře, nám otevře oči. Člověk zjistí spoustu nových věcí o jeho chování, potřebách, reakcích. Dozví se, že zvíře není žádný tupý stroječek, který se jen nají a vyspí, ale že s lidmi úžasně komunikuje. Život se zvířetem je určitě lepší než bez něj.“

Získání chovnosti kočky, členství v chovatelské organizaci, chráněný název chovatelské stanice, čipování, kvalitní krmivo, služby veterináře a řada dalších povinností představují značnou časovou, ale i finanční zátěž. Chov koček rozhodně není procházkou růžovým sadem. Na oplátku nám tito tvorové ale nabízí svou přízeň, která je k nezaplacení. Marie Říhová vyvrací domněnku, že si chovatelé chtějí jen hmotně přilepšit. „Chovatel samozřejmě za koťátko nějaké ty peníze požaduje. Pokud ale někdo dělá chov koček zodpovědně a dá jim vše, co potřebují, tak na tom nikdy nemůže vydělat. To je pravidlo číslo jedna a kdo si to takhle představuje, tak jsou jeho kočky ubohé a on se mýlí.“

A jak je to s příslovečným vztahem „jako kočka a pes“? Marie Říhová říká: „Spousta lidí, kteří mají oba tyto tvory, hodnotí jejich vztahy jako skvělé. Záleží na tom, jak si na sebe zvyknou, jak se naučí rozumět svým komunikačním prostředkům. Jejich vztahy mohou být velice dobré. Řeči, že se nesnáší jako kočka se psem, pochází z toho, že se někde potkají dva neznámí tvorové a navzájem si nesednou nebo se zkrátka bojí o své teritorium.“

Že byla kočka posvátným zvířetem starého Egypta je známá věc. „Když kočka uhynula, její majitelé velice želeli. Píše se, že si např. i holili obočí. Za její zabití navíc hrozil přísný trest,“ prozrazuje chovatelka. Ovšem nejen v severní Africe, ale také na Dálném a Středním Východě, se kočky těšily značné oblibě. Do dnešních dnů jsou tu dokonce upřednostňovány před psy.

S léčbou psem (canisterapie) nebo koněm (hypoterapie) se setkal osobně nebo jen zprostředkovaně snad každý. Existuje ale i léčba kočkou, tzv. felinoterapie. A jak zdravotní zotavení touto cestou funguje? „Do nemocnice, léčeben dlouhodobě nemocných a dalších zařízení se přinese kočka. Samozřejmě musí mít dobrou povahu. Lidé se jimi zabývají, hladí je, mazlí se s nimi. Styk se zvířetem je vždy emočně bohatá záležitost. Pro staré nemocné lidi nebo děti je to rozhodně vytržení z prostředí, ve kterém momentálně jsou. Myslím si, že právě tohle je základ všech zooterapií.“

Více si poslechněte v audiozáznamu rozhovoru se Stanislavou Lekešovou.