Manželé Křížkovi: Žena skladatele je spoluautor, kterého v titulcích nenajdete

Ve studiu je se mnou dnes kolegyně z České televize, moderátorka například Událostí v kultuře či pořadu UčíTelka Petra Křížková a její manžel, zpěvák, multiinstrumentalista a hudební skladatel Honza. Ona pochází z Turnova, on z Rychnova nad Kněžnou.

Ona vystudovala Vyšší odbornou školu publicistickou a záhy začala pracovat v rozhlase, on Vojenskou hudební školu Víta Nejdelého v Roudnici nad Labem na bicí a klávesové nástroje. Spolu mají dva syny, jednoho prvňáka a druhého v mateřské školce.

Nikde jsem se nedočetla, kde jste se potkali, tak se na to musím zeptat.

Petra: „Honza pochází z Kostelce nad Orlicí, kam já jezdila každé léto na prázdniny, ale nikdy jsme se tam nepotkali. Ale pak jsme zjistili, že máme hrozně moc známých a kamarádů. A pak jsme se potkali ve Valdštejnské zahradě na koncertě, kam mě pozval Radim Hladík, se kterým Honza hrál. Já tam přišla a tam byl takový bláznivý kluk, běhal po pódiu a nádherně zpíval.“

Co tě, Honzo, vedlo k tomu, vystudovat vojenskou hudební školu? Předpokládám, že už i v té době jsi byl rebel a rocker.

Honza: „To je správná otázka, jak to vzniklo. Moje rodina je hudební, praděda vystudoval pražskou konzervatoř, shodou okolností na bicí. Můj táta je taky aktivní muzikant, máma s harmonikou a houslemi, děda s babičkou zpívali. Vyrůstal jsem v hudebním podhoubí,  a pak najednou přišlo v osmé třídě rozhodování, a přišli vojáci dělat nábor na vojenské gymnázium a já se zeptal, jestli neexistuje vojenská škola s hudebním zaměřením. A oni se na mě slítli jak vosy a dostali mě do toho. A já do toho šel, protože jsem byl rozhodnutý nebýt kosmonaut nebo fotbalista. Jsem muzikant od malička a nejede přes to vlak. A jenom jsem přemýšlel, jak to tomu světu říct, že jsem to zrovna já.“

Devadesátky, to je Honzo tvoje písnička. Pokud jsem dobře počítala, tobě bylo kolem dvaceti. Původní plán točit klip k téhle písničce zněl Rock Café?

Honza: „Řekl jsem Pétě, že mám nápad na tuhle skladbu, ona jako výstupní kontrolor to schválila. A řekla, jestli nechci klip zpracovat podobně jako Rejdit, kde se tenkrát v klipu objevila strašná spousta osobností. A já řekl nejdřív, že ne, že jim nechci volat, že to je opruz dělat produkčního. Ale na druhou stranu, že to je dobrý nápad. Že bychom se sešli v Rock Café, byly by u toho kamery a každý, koho pozvu, bude mít nějaký prostor a pak z toho sestříháme klip. Jenže korona nám do toho hodila vidle a řekla, že nepůjdeme točit do Rock Café. Ale já se jen tak nevzdávám.“

Petra: „Tam to bylo strašně napínavé, protože to bylo začátkem září, už se stahovala mračna, ale tam začali buď odpadávat lidi, že onemocněli, nebo se začaly rušit akce. A my jsme věděli, že na to máme třeba dva nebo tři dny, jinak to nenatočíme.“

Honza: „Já byl domluvený s Petrem Čtvrtníčkem, že přijde, a to pro mě byl absolutní žolík klipu. A najednou Petr volal, že mu to padlo na plíce a já řekl, že bez něj do toho nejdu. Terezka Pergnerová to samé. Lidé začali být v karanténě a my jsme si řekli, že budeme ohleduplní. Já jsem si ale představil, že budu mít třeba třicet, čtyřicet lidí v Rock Café a co se pak rozjede, že jeden tam ten covid zanese. Tak jsme se rozhodli, že každý pošle svoje příspěvky natočené doma, home video. Věděl jsem, že to není příliš originální, ale svět se z toho nepodělá. Ale o to to je lepší a originálnější, každý ve svém přirozeném prostředí.“

Bratříček, to je píseň, kterou já mám spojenou se svobodou, nadějí a nakonec i s vírou. Když jsem slyšela právě tuhle písničku ve tvém podání, běhal mi mráz po zádech. Snažila jsem se vcítit do pocitu, který jsi musel mít na Václavském náměstí, před množstvím lidí, kteří tenkrát proti tobě stáli. (pozn.: Koncert ´68 Českého rozhlasu k 50. výročí okupace země vojsky Varšavské smlouvy)

Honza: „Já mám rád výzvy. Tohle byla jedna z těch pořádných, kterou přede mě postavil Petr Král, hudební dramaturg Českého rozhlasu a který mě vyzval a řekl, ať přijdu a zazpívám Bratříčka. Já si říkal, že Kryl, to šlo vždycky kolem mě. Ale vím, kam to zasadit a jak strašně je to důležité. Tak jsem ho pojal za svého, jinak to neumím. A asi měsíc jsem s tím před tím Václavákem žil a různě jsem se rozkládal a dával do kupy, protože mi došlo, jak strašně silný ten text je, jak je to hluboké a co se dělo. Tam bylo padesát tisíc lidí na Václaváku a já s kytarou.“

Petra: „Tam vystupovala Lucie Bílá, Matěj Ruppert, Vojta Dyk a další. A bylo vidět, jak všichni nastupují s respektem. Všichni v sobě měli něco neuvěřitelného, ta atmosféra byla úžasná.“

Honza: „Já vám řeknu, jak jsem to udělal. Já si skočil na čtyři kousky a pak jsem nastoupil a písničku zahrál a byl strašně šťastnej, to se nedá vypovědět, jak mi v tu chvíli dávalo smysl to, co dělám. Já nezachraňuju životy, ale moje profese je dělat vám dobrou náladu, připomínat nějaké věci a hlavně, aby z té spousty věcí kolem nás abychom se měli čas zastavit a s muzikou se poveselit.“

Tuším, že v roce 2016 jsi složil a nahrál hudbu pro celovečerní dokumentární film Adolfa Ziky Zlatý muž z Ria. Chci se zeptat, jak muzika v případě třeba tohohle snímku je to, co z filmu dělá Film s velkým F.

Petra: „Řekni, jak se to tvoří, a já řeknu, jak to lidi vnímají.“

Honza: „Nebo obráceně. Řekni, jak se to tvoří.“

Petra: „Třeba myju nádobí a najednou slyším zvuky, co se linou ze studia. To by manželky a partnerky hudebních skladatelů mohly vyprávět.“

Honza: „Skutečně, v titulkách by mělo být napsáno u hudby autor i ta jeho žena. Protože ty ženy slyší všechno a kolikrát nám do toho mluví, ať to neděláme, nebo že to máme udělat líp. Je to tak, že já od režiséra dostanu kromě nějaké části filmu i docela jasnou představu o tom, jak ta hudba má znít a v jakých místech by měla být. Já dostanu tu nejlepší vysvětlivku a potom už to jenom udělám. Nejdůležitější je umět si to představit v hlavě, to, co chceme dělat. Pak už ty nástroje a technologický postup, to už je to, co umím.“

Petra: „Myslím, že film bez hudby, to by nešlo. Ano, jsou díla bez hudby, ale to tak strašně podpoří emoce.“

S hudbou souvisí i poslední otázka, kterou tu pro vás nechal horský vůdce Karel Kříž. „Hudba je věc, kterou můžu jen pasivně a zajímalo by mě, jestli to mají hudebníci taky tak, že se jejich styl a vnímání mění s časem a věkem, stejně jako my měníme preference pohybu v horách.“

Honza: „Mě napadá takový příměr jako s jídlem. Když jsem byl malý, tak jsem nemohl olivy, špenát, lečo, zmrzlinu jenom světlou. A dneska? Mňam lečo, mňam olivy. S věkem se mění chuť. A to, co jsem dřív nemohl poslouchat, tak si dneska pustím.“

Spustit audio

Související