Manžela jí věznili nacisti i komunisti. Čekala na něj 19 let. Osudové ženy: Emilie Veverková

„Emilie Veverková se vyznačovala obdivuhodnou vnitřní silou a pevnou vírou. Její vůle a zásadovost pomáhaly jejímu manželovi nejen v jeho veřejném působení, ale i v době jeho věznění. Díky ní nikdy neuhnul ze svého přesvědčení, ale přežil i dlouhé roky v nacistických a komunistických věznicích,“ vypráví historik Zdeněk Hazdra. 

Emilie přišla na svět za Rakouska-Uherska v roce 1912. Vyrůstala v Horním Růžodole, který je dnes součástí Liberce, v domě, kde se nacházel proslulý zájezdní hostinec Na Klebrdě. Vychovávána byla v ovzduší 1. republiky, ve vlasteneckém duchu a v obdivu k prezidentu Masarykovi.

Díky mamince vystudovala Reisův státní koedukční ústav v Jičíně a stala se učitelkou. V roce 1937 se seznámila s Josefem Veverkou, který v Liberci působil jako tajemník sociální demokracie a jako novinář. 

Bláznivě zamilovaní

„Josef byl v té době už zralý 34letý muž. Měl za sebou studia na Přírodovědecké fakultě i na pařížské Sorbonně. Svatba se konala pouhých pět týdnů po jejich seznámení v srpnu roku 1937,“ přibližuje historik.

Krásný sen ale netrval příliš dlouho. Česko-německé vztahy v pohraničí se radikálně změnily a brzy skončila i 1. republika. Manželé Veverkovi museli Liberec opustit. „Po likvidaci sociálních demokratů byl Josef převeden do Národní strany práce a od listopadu působil jako okresní tajemník v Semilech. Stal se redaktorem Stráže lidu v Mladé Boleslavi. Zde jeho rodina prožívala i události března 1939.“

Josef Veverka byl sledován gestapem, byl vystaven řadě výslechů, opakovaně zatčen, protože byl podezřelý z pašování a šíření protinacistických letáků. V roce 1944 se dostal do koncentračního tábora v Terezíně. „Emilie tak zůstala sama, s půlroční dcerou, znovu těhotná. Výslechy na gestapu patrně způsobily, že předčasně porodila dvojčata,“ líčí Hazdra.

Návrat do pohraničí

Po válce se manželé vrátili na Liberecko, kde Josef začal vydávat noviny Stráž severu. Stal se rovněž poslancem Prozatímního Národního shromáždění. Rodina ho tedy moc nevídala. Emilie ale společně s ním vystupovala proti odsunu česko-německých rodin a kritizovala počínání revolučních gard. Působila také jako předsedkyně odboru ochrany matek a dětí. V roce 1946 se jim narodil syn.

Sbližování s komunistickou stranou oba odmítali. Po únorovém převratu byl Josef vyloučen ze svazu novinářů i ze strany sociálně demokratické. Jako odpůrci zřízení byli hlídáni, museli čelit domovním prohlídkám a již v září roku 1949 byl Josef zatčen a odsouzen na dva roky do pracovního tábora v Jiřetíně. V červnu roku 1950 byl odsouzen znovu na 12 let kriminálu. Emilie zatím žila se čtyřmi dětmi v domku Josefových rodičů v Nymburce a měla problém najít zaměstnání.

Tentokrát doživotí

V roce 1954 se u výslechu na liberecké StB dozvěděla, že se s Josefem chystá další vykonstruovaný proces. Rozsudek tentokrát zněl doživotí. Nadějí pro ni byla pouze amnestie. Amnestie vyhlášená v roce 1960 se ovšem Josefa nedotkla. A tak se Emilie vypravila přímo do prezidentské kanceláře. Ani to ale nepomohlo.

„Vše se podepsalo na jejím zdraví, a to i po stránce psychické. Léčila se v psychiatrické léčebně v Sadské. Její děti nesměly studovat. S obtížemi se na střední školu dostala pouze nejstarší Světla," říká historik.

Z vězení byl Josef propuštěn až v roce 1964 na základě intervence britské Labour party. Roztržení rodiny však vykonalo své. „Josef měl podlomené zdraví, těžko se vžíval do způsobu myšlení už dospělých lidí. Představy, které si o sobě během odloučení vytvářeli, se lišily od skutečnosti,“ vyprávěla později sama Emilie.

Josef záhy po propuštění utrpěl několik záchvatů mrtvice a jeho zdravotní stav se rapidně horšil. Další záchvat způsobil, že ochrnul na polovinu těla a Emilie se o něj až do konce starala. Zemřel v roce 1971. Emilie své vzpomínky sepsala po roce 1989 do knihy Znovu bych mu ruku podala!, která vyšla v roce 2004. Zemřela v roce 2014 ve svých 102 letech.