Mám venkov ráda, říká německy mluvící účetní z mongolské jurty
Tradiční způsob života mongolských kočovných pastevců je na ústupu. Čím dál častěji se stěhují do měst za vidinou jistější budoucnosti. Například kolem metropole Ulánbátaru se táhnou velká jurtová předměstí, kde často chybí voda i elektřina. V Mongolsku ale stále zbývá řada rodin, které raději zůstávají na venkově. Po vzoru svých předků se tito lidé s veškerým svým majetkem pravidelně stěhují krajinou, aby zajistili pastvu svým stádům.
Paní Dilgyrma žije se svými rodiči, manželem a dvěma dcerkami v horách gobijskoaltajského ajmagu, tedy provincii na západě Mongolska. Vystudovala německý jazyk a je také účetní. Přesto vede život kočovných pastevců. Jaký je, o tom mi vypráví nad miskou čaje připraveného z jemně osoleného kozího mléka.
„Máme 70 koz, 50 krav a pár ovcí. Žijeme hlavně z výroby mléčných produktů, na jaře prodáváme také vlnu. Pomáhá nám, že maminka a tatínek dostávají důchod,“ popisuje pastevkyně.
V jedné jurtě se jí, vaří i spí
Celá rodina žije v jurtě, která je svým vybavením tradičně skromná kvůli pravidelnému stěhování za pastvinami. Ve středu kruhového stanu stojí malá kamínka, u stěny nízká kredenc, ve kterém jsou vyskládané hotové sýry a bandasky s kvašeným mlékem a pár malých stoliček.
„V jedné jurtě se jí, vaří i spí. Mám venkov ráda. Když jsem studovala, žila jsem nějakou dobu ve městě. Ale tady je to hezčí a je tu čistý vzduch,“ má jasno paní Dilgyrma
Základními složkami jídelníčku mongolských nomádů bývají domácí mléčné výrobky a skopové maso. V produkci těchto potravin jsou pastevci soběstační. Když se jednou za čas vydají do nejbližší vesnice nakoupit, přivezou hlavně mouku, olej, cukr a sůl.
Koně jsou pro nás, mongolské muže, nejlepší přátelé
I když se dnes na nákupy jezdí na motorce nebo terénním autem, které parkuje vedle mnoha jurt, jsou to koně, kdo jsou nepostradatelnými členy mongolských kočovných rodin. Pan Dauasueren, jehož rodina žije v jurtovém městečku poblíž města Khovd, se stará o třicetihlavé stádo.
„Koně jsou pro nás, mongolské muže, nejlepší přátelé. Život bez nich si vůbec nedokážeme představit,“ vysvětluje pan Dauasuren
Nejlepší dostihový trenér v provincii by za své koně dýchal
Své hřebce pan Dauasuren připravuje na dostihy. Ty největší a nejdůležitější se konají v okresních městech začátkem července, kdy Mongolové slaví Nádam. Je to třídenní festival s mnohasetletou tradicí. Dnes je spojený s oslavami komunistické revoluce z roku 1921.
Na koních, kteří jsou pro tuto příležitost ozdobení barevnými stuhami a dalšími ozdobami, se prohánějí většinou děti – to proto, aby kůň nesl na zádech co nejmenší váhu a byl tak rychlejší. Jurtu pana Dauasurena zdobí hned několik medailí z jezdeckých závodů, je prý nejlepší dostihový trenér v provincii.
„Není snadné připravit koně na dostihy, před závody potřebují dokrmovat. Ale když je dobré počasí, není zase tak těžké je uživit,“ prozrazuje pan Dauasuren.
Kdyby dostala ve městě práci, se stěhováním by neváhala, přiznává paní Dilgyrma
Za své koně by pan Dauasuren dýchal, po vzoru svých předků se o ně stará už od malička a zatím se zdá, že v této tradici budou pokračovat i jeho synové. Jejich nejoblíbenější písnička je ta, která vypráví o jednom neuvěřitelně rychlém, šedém hřebci, který snad žil někdy v první polovině minulého století.
Rodina pana Dausarena je na venkově spokojená a městský život její členy vůbec neláká. I paní Dilgyrmě se život v mongolských pláních a horách líbí. Přiznává ale, že kdyby dostala ve městě práci, se stěhováním by neváhala.
