Mám sice španělsko-německý původ, ale jsem Češka jako poleno, říká Carmen Mayerová

Harmonie, to je to, co mi celý život šlo – to jste řekla vloni v  rozhovoru. Řekněte mi, ta harmonie nebo schopnost ji vytvářet, ta se dědí, nebo se jí můžeme od života naučit?

„V mém případě se pravděpodobně dědí, protože vzpomínám na svoji maminku a ta se vyznačovala tím, že v tom chudobném a ubohém čase, ve kterém jsem vyrůstala, tak ona tu harmonii vždycky uměla najít. Pravděpodobně to mám po mamince.“

Proč vám spolužáci přezdívali „malá Pařížanka“? Napadá mě, že to mohlo být proto, že s vámi rodiče mluvili francouzsky.

„Nevím, jestli to děti věděly, protože my jsme tak mluvili doma. Rodiče se mnou francouzsky, já s nimi česky nebo německy. Ale možná to bylo tím, jak mě maminka oblékala. Tenkrát nebylo zvykem, že si děvčátka určovala, co si vezmou a dupala nožičkama, to jsem si nemohla dovolit. Bylo to stylem, že jsem měla skládané sukýnky, sako, tak to jsem asi tak trošku jiná.“

Alena Zárybnická a Carmen Mayerová při natáčení Záletů|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Sestra Aida se narodila v Berlíně, do jaké míry to byla náhoda, že vy jste se narodila v Trutnově?

„To je právě ten rodinný příběh. Je hodně komplikovaný a vlastně nikdy jsem nebyla schopna se dopátrat větší pravdy a hloubky, znám to jen útržkovitě. Byla válka, maminka zůstala v Trutnově a já se narodila de facto do rozvedeného manželství tím, že maminka měla vztah s mým biologickým otcem Manfredem, tak tatínek odstoupil, vycouval, slíbil rodině Manfreda, že se s maminkou rozvede, že se to po válce urovná. Ale skončilo to tak, jak to skončilo, a Manfred se nevrátil, tak se nás tatínek ujal. Tatínek byl úžasnej.“

V angažmá v Hradci Králové jste se seznámila s vaším prvním manželem, Maxmiliánem Hornyšem. Byla to láska na první pohled?

„Ano, velmi mi učaroval, protože byl starší, byl to zralý muž a výtečný herec. Máme spolu dceru Kateřinu, Max byl báječný.“

Rodiče byli světoběžníci, vy jste si ale život mimo Česko nedovedla představit. Dokonce byla příležitost v roce 1968, když jste s Kateřinou 21. srpna byly na Ibize u strýce. Proč jste se v takové situaci vrátila? Kvůli Petru Kostkovi?

„Zcela určitě, ale i kdyby nebylo té lásky a Petra Kostky, já jsem sice španělsko – německého původu, ale jsem Češka jako polena. Já tu zemi miluji a jsem tady doma. Představa, že tam bych zůstala, to už jsem v tom mládí věděla, že není můj cíl a štěstí. Já milovala divadlo a Petra.“

Společně s Petrem Kostkou jste vychovali čtyři dcery, máte i pátou, adoptivní. Poprvé jste se viděli v Gottwaldově při zkouškách na film. Podruhé ve Valdštejnské zahradě při představení Šeherezáda. A potřetí? To už jsem se nedočetla.

„U Šeherezády, to byl takový ten pohled, a protože pak jsem se dostala do komedie jako záskok, to je taky můj životní úděl, že ke všem krásným, velkým a důležitým rolím přišla tak, že jsem za někoho zaskočila. Prostě jsme spolu začali jezdit na zájezdy, hrát a tak jsme si byli hodně blízko. Potom přišlo i to ostatní.“

Petr Kostka a Carmen Mayerová |foto:Fotobanka Profimedia

Bylo vám 24 let a Kačence 4. Petr Kostka měl v té době dvě dcery, byl rozvedený a jeho manželka potom tragicky zahynula. Jak sama říkáte, ze dne na den jste se stala trojnásobnou maminkou. Vychovávat partnerovy děti, to je nesmírně těžký úkol. Máte na to nějaký recept, jak to zvládnout?

„Je to hodně těžké, ale recept nemám, ani jsem neměla. Snad bych mohla jednu věc říct – cítila jsem, abych se těm dětem nevnucovala. Snažili jsme se zařídit, zorganizovat chod rodiny. Vyměnit byt, nabídnout dětem prostředí, ve kterém by se cítily dobře, připomínali jsme maminku, léta a léta jsem nechávala v koupelně viset župan po Ingrid, možná až do doby, kdy Zuzanka odešla z domu. Taky jsem je nenutila, aby mi říkaly mami, tak jsme nějak začali žít a všechno to nějak pomalu přišlo.“

Když se sejde celá vaše početná rodina, pro kolik lidí prostíráte?

„Je to různé. Letos jich bylo myslím devatenáct. Někdy se to mění, protože některé dcery se rozvedou, nebo přivedou jiného partnera a přijdou k nám i nějaké jiné děti a jsou to na chvíli taková naše vnoučata. Tak tím vším jsme prošli. Někdy nás bylo i přes dvacet.“

Máte čtyři dcery, nesmíme zapomenout ani na pátou, holčičku z Ugandy, kterou jste adoptovali na dálku tuším v roce 2001. Kdo s tím nápadem přišel?

„Já. Ale Petr ho jako dokonalý muž dotáhl do konce. Poslouchala jsem nějakou relaci, kde se mluvilo o této možnosti. Považuju to za báječnou věc, ne někomu dávat almužnu, dobročinnou polévku, to je v jisté chvíli v pořádku, ale dát někomu vzdělání, to považuju za nejpodstatnější. Vychovat, dát vzdělání. Tak jsme si o tom povídali, Petr nelenil, našel spojení, vše zorganizoval a dokonce tam jel. To se nemá, oni to nedoporučují, ale v tom zase on je svéhlavý, jeho to strašně zajímalo a on se do Afriky zamiloval a do těch lidí. Dodneška povzdechne a řekne, že by tam jel znovu. My už tu holčičku nemáme, dostudovala, nebyla myslím jedna z nejlepších, ale pomohli jsme jí.“

Nejblíž k divadlu z vašich dcer má Tereza. Musíte být náležitě pyšní rodiče, když ji vidíte po boku Marka Ebena ve StarDance, ne?

„Ano, nebudu se vykrucovat, že ne. Jsem velmi pyšná na to, jak je pracovitá, jak to dělá dobře.“

Troufnete si někdy poznamenat, že tohle či ono by mohla dělat jinak? Já bych takovou reakci od rodičů z branže očekávala.

„Určitě, my si to říkáme. I Terezka dneska, když se na nás jde podívat, tak i my jsme schopni přijmout její kritiku a názor. Rádi si povídáme o divadle.“

Tereza vystudovala Vyšší odbornou školu hereckou v Michli. Když vám řekla, že půjde studovat herectví, jak jste zareagovali?

„My s tím nepočítali, tenkrát jsme s Petrem odjeli na nějaký výlet, někde jsme byli a Terezka nám po návratu oznámila, že tam šla dělat zkoušky a že ji vzali. Ona se o tom s námi předtím radila, že by chtěla na konzervatoř, to jsme jí trošku rozmluvili, že by bylo dobré mít nějaké základní vzdělání, maturitu a že se pak sama rozhodne. No, většinou se herečtí rodiče bojí, když má jít dítě v jejich šlépějích. Jestli má dítě talent, to nevíte. Kdyby nemělo talent a mělo se někde plahočit a plácat, to by bylo bolavé.“