Malí, nebezpeční, zbyteční. Bohužel.

První reakce na fakt, že se do parlamentu dostala rasistická Britská národní strana či zrůdní xenofobové z maďarského Jobbiku byl odsudek voličské chuti a její vysvětlení. Přirozeně. Lídra britských nacionalistů Nicka Griffina nebo zástupce Jobbiku by většina z nás nechtěla za sousedy, natož pak za legislativce. Bohužel ale v čase ekonomické tísně věří mnozí lidé jejich receptům - typu obežeňme stát ostnatým drátem a všechno bude krásné - a volební právo mají všichni. Pod povrchem ale leží složitější obrázek a neměli bychom si ho zjednodušovat jen celkovým pohoršením.

První problémem je, že oněch několik desítek extremistů a nyní i europoslanců netvoří jednotlitou masu. Naopak: jsou mezi nimi podstatné rozdíly. Na jedné straně tu máme zmíněné britské či maďarské rasisty, kteří si nezaslouží hlubší analýzu, protože je vynesl na výsluní právě a jen přefouknutý strach populace z toho, co bude. Jakmile se kapsy lidí začnou zase plnit, Nick Griffin a jemu podobní se budou poroučet na hranici volitelnosti. Úkolem zavedených stran, jak správně poznamenal lídr britských konzervativců David Cameron, tak je hlavně zadržet vzestup extremistů, protože ekonomická krize ještě není za námi a v mezičase proběhnou několikeré volby.

Pak jsou tu jsou ovšem komplikovanější případy jako nizozemská Strana pro svobodu Geerta Wilderse. Svoji kampaň, a vlastně celý program, postavila tato mimochodem parlamentní strana na stavění hráze proti islámu. Wilders si k tomu vybírá občas nízké prostředky, jakým byl například jím produkovaný snímek o nebezpečí této víry s názvem Rozvrat. Šlo o čistokrevnou manipulaci, která kdyby se použila na křesťanství, i z něj udělá nejnebezpečnější náboženství na světě.

Nicméně k excesům typu zakázat etnicky smíšená manželství Wilders na rozdíl od Griffina nesahá. Strana pro svobodu reaguje na úzkost Holanďanů, kteří mají při pohledu na svoji milionovou a stále rostoucí muslimskou menšinu obavu, jak se jejich země promění, když všemu nechá volný průběh. Našinec by asi musel v Nizozemí chvíli žít, aby to plně pochopil, nicméně bavíte-li se s Holanďany, kteří mají v živé paměti dvě politické vraždy ze strany islámských fundamentalistů, zkušenosti s nepřizpůsobivými komunitami okolo sebe - alespoň z holandského pohledu nepřizpůsobivými - ti Holanďané vám řeknou, často s uzarděním, že mají strach, kam až budou muset ustoupit. Zavedené strany s oním strachem dlouho nepracovaly a chopil se toho až Wilders.

V kontextu debaty o rozšíření Evropské unie o Turecko to vůbec není triviální otázka a pokud se neuchopí zodpovědně, jediným výsledkem může být průšvih. Buď to bouchne v Nizozemí, protože mezitím vyrostou v zemi mnohem ostřejší hoši než Geert Wilders, anebo se hodí přes palubu pro unii strategický stát, jakým je Turecko.

Na vzestup Wildersovy a podobných stran proto nebude stačit Cameronovo zadržme je. S jejich vzkazy bude nutné pracovat. A tady vyvstávají dvě základní výzvy: zaprvé JAK s nimi pracovat. Přehlížet nizozemskou či finskou úzkost z prodyšnosti jejich země navenek nelze, ale stejně tak jí nelze podlehnout, protože na konci poplatnosti rázným řezům je výše zmíněné obehnání země ostnatým drátem, kvóty pro cizince, víza.

Druhou výzvou je, co s extrémními hlasy v Evropském parlamentu. Na jeho půdě se s nimi bude špatně pracovat, protože zástupci antisystémových stran se nedruží v hlavních frakcích a jejich možnost něco ovlivnit se tudíž rovná nule. Nick Griffin bude zřejmě pokřikovat ze zadních lavic, lidé od Wilderse si několikrát zaprotestují, ale až zjistí, že to je bez dopadu, přejde je to a dost možná přestanou do eurosněmu dojíždět.

Z hlediska fungování Evropského parlamentu je to spíš dobrá zpráva, ale ne tolik už ze širšího politicko-sociálního pohledu. Neschopnost extremistů uspět bude jejich voliči považována za podraz systému, čehož výsledkem bude utvrzení se, že křídla těchto nebo ještě radikálnějších stran jsou ta jediná správná, což nezůstane bez dopadu na dané domácí politické scény. Vzroste ovšem také despekt vůči Evropskému parlamentu a evropskému projektu obecně, takže příště přijdou volit tři lidé a dva z toho vsadí na společnosti nebezpečné jedince. Ohnivá spirála bude pokračovat.

Proto až opadne první rauš z eurovoleb, politici by si měli dát tu práci a pozorně prostudovat vzkaz, který jim voliči vyslali sázkou na extrémní řešení. Hodit Griffina a Wilderse do jednoho pytle a mávnout nad nimi rukou, by bylo to nejhorší, co by mohli udělat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .