Luxusní bída
Přiznávám, že velmi těžce nesu pomyšlení na ty z našich spoluobčanů, kteří v posledních týdnech přišli - vesměs skoro ze dne na den - o práci. Myslím na skláře ze Světlé nad Sázavou i z Poděbrad, na jejich skvostné řemeslo, které teď může zahynout, přestože jsme v něm byli po staletí velmocí. A ne a ne mě utěšit racionální zdůvodnění, že lidé už na drahou krásu nemají čas ani chuť a že si raději koupí víc levných skleniček určených k postupnému rozbití než jednu originální, cennou.
Představuji si také pracovníky sušické sirkárny, kterou dobře znám, a znovu mi
při lítosti nad hledáním tamního ztraceného světa nepomáhá
vědomí, že sirky už umí mnohem levněji vyrábět Asiaté a že tedy
nebylo jiného řešení než Solo uzavřít. Úpěnlivě si přeji, aby
propuštění zaměstanci našli brzy jinou práci, aby je jakž takž
bavila slušně uživila.
Přesto však neztrácím ze zřetele širší, řekněme globální pohled
na dnešní svět, a snažím se vnímat náš zdejší úděl v širších
souvislostech. Nejeví se v nich náhle tak zdrcující. A ani
nejčerstvější zprávy o tom, že očekávaný hospodářský růst se zde
v příštím roce sníží nejméně o čtvrtinu a že centrální banka
náhle dost prudce snížila úrokou míru, jako by tušila za humny
potíže, na tom nemůže nic zásadního změnit. Snad to vyplyne z
následujícího srovnání.
Před několika dny se jedna z mých rozhlasových kolegyň vrátila z
krátké dovolené v Egyptě. A dala se do vyprávění, které mi brzy
začalo sloužit jako paralelní příběh k tomu našemu, českému.
Především jsem pochopil, že turisté putující k tamnímu moři
prožijí dovolenou ve zcela umělém světě. Hotelové komplexy, ty
nejrůznější Coral Beaches či Pearls či jak se všechny jmenují, se
svým luxusem zcela vymykají okolí. Pohled z hotelového okna na
pečlivě zastřižený trávník, obklopující několik sladkovodních
bazénu a zvolna přecházející v pláž, jejíž písek mizí v
průzračném moři. V areálu několik restaurací s nejrůznější
stravou. Tichý a pečlivý personál... Stačí však vyjet do blízké
Hurghady, a zhýčkaný Evropan se rázem ocitne v nesmlouvaném
dotyku s realitou. Hlavní třída je ještě jakž takž vyfešákovaná,
plná obchodů a lákající turisty ke koupi všemožných suvenýrů a
nesmyslů. Zabočit do okolních uliček se ale už z výletníků odváží
jen málokdo. Kvílivě, kakofonně odtamtud zní domorodý ruch,
neodbytně voní svojí exotikou odlišného životního stylu, spletí
zcela odlišných zvyků a pavučinou jiné víry.
Poučný je zjevně i obligátní výlet do Káhiry. Kolem třetí ráno se
ve tmě sjedou z nejrůznějších letovisek desítky autobusů na
centrální parkoviště, kde se k němu přidají policisté s
odjištěnými samopaly. Konvoj se dá na cestu k metropoli, hlídaný
zepředu zezadu, aby se turistům nic nestalo a nebyl ohrožen možná
hlavní zdroj příjmů dnešního Egypta, který zaručují právě oni.
Však nejen lapkové, ale především fundamentalisté brojící proti
bezbožné vládě dobře vědí, že zabránit přílivu valut z turistiky
znamená uvrhnout zemi do ještě větší bídy a zvýšit svou naději na
uskutečnění islámské revoluce...
Kolem desáté ranní se v údolí, svažujícím se k moři,
objeví silueta Káhiry. Tedy pokud je vidět ve zvláštní směsi
smogu a písku, který ji často zahaluje. Všudypřítomný je však
zápach, vznášející se nad městem, které v bedekrech udává kolem
osmi milionů coby počet svých obyvatel, ale ve skutečnosti jich
může být i s předměstími až dvojnásobek. Turisty odvezou do
muzea, na památky z pyramid, kde jsou opět hlídáni, aby si vše -
včetně dílčího nepořádku a neladu - prohlédli v klidu. Oba světy,
majestátně dějinný i chaoticky dnešní, se prolínají: o pradávnou
sochu někdo lhostejně opřel koště, když se mu přestalo líbit
věčné zametání prachu... Poté se jede do vybrané, rozuměj hlídané
restaurace na oběd, a pak ulicemi plnými aut, kol, lidí a někde i
domácího dobytka až do míst, kde se naskytne evropským očím
nádherně kontrastní pohled. Ulice plná nedostavěných domů, s
odpadky uloženými často kuriózně na střechách, ulice bez
kanalizace, ale plná lelkujících mužů dřepících při přeslazeném
čaji nad šachovnicemi. A za střechami, co by kamenem dohodil,
náhle vytrčí k nebi obrysy nečekaně blízkých pyramid.
Fascinující.
Jakkoli kladné zážitky nakonec převyšují a cesta domů do hotelu
je už ve znamení radosti z blížící se očisty ve vodě a přepychu,
vtíravé otázky zůstávají. Anebo, soudím, by aspoň měly, protože
svět na počátku nového století je stále propojenější a kdo ví,
kdy se dá, ještě rázněji, do pohybu.
Ano, lze spoléhat, možná trefně a možná jen povýšeně, na to, že
místní domorodci - nejen v Egyptě, nejen v muslimském pásu od
Maroka po Indonésii, ale i v Africe či Latinské Americe -
zůstanou takříkajíc na svém, ve svých megalopolích a na svých
chudých políčcích. Dál budou posílat děti ráno místo do školy s
vědrem pro vodu ve studni tak vzdálené, že se vrátí až v poledne.
Vyzkouší slumy či favely na okraji měst, která se počtem obyvatel
začnou blížit k patnácti, dvaceti, pětadvaceti milionům, a buď
zůstanou v chatrčích z lepenek na úpatí mrakodrapů, anebo to
vzdají a vrátí se do vesnic s obydlími ze slámy či vysušené
hlíny.
Anebo nás čeká jiný scénář. Jednoho krásného dne je vyženou
pohromy od cunami po malárii, anebo jejich vlastní nechuť dál
paběrkovat, směrem k bohatému světu. Třeba k Pevnosti Evropa.
Máme snad právo jim to upírat? Jak jim říci, že my - kvůli tomu,
že jsme se narodili tady a ne tam - si můžeme užívat relativně
nezměrného luxusu, zatímco oni jsou navždy, generace po generaci,
odsouzeni k bídě? Takové morální právo nemáme. Jak se tedy
zachovat? Stavět barikády, nevpouštět dovnitř? Anebo posílat do
zbídačelých oblastí hmotnou pomoc, takříkajíc házet zbytky našich
hostin přes zdi naší pevnosti, aby se jakž takž nasytili také ti
za branami či vodním příkopem a nechali nás ještě chvíli na
pokoji? Píši to nediplomaticky, bez příkras, v Bruselu by to
jistě pojmenovali elegantněji, ale podstata věci je stále stejná.
Okořeněná navíc tím, že zatímco my se nemnožíme, oni ano; zatímco
my čím dál tím víc žijeme odloučeně coby movití singles, oni
udržují pospolitost v nouzi.
Co a jak bude, je ve hvězdách, i když nejlepší prognostické týmy
světa už jistě mají jasno tak jako ti, kteří mě ohromovali kdysi
v roce 1990. Věděli, co mě jako kuře vylíhlé z nesvobodného světa
ani nenapadlo: že planeta začne praskat ve švech, že další a
další miliardy lidí už nedokáže matka Země nasytit, že nás čeká
nezbytný ústup k pokoře, menší spotřebě, větší toleranci.
Uvidíme.
Co je však jisté už nyní - ani sebevětší potíže například se
ztrátou zaměstnání, s dočasným utažením opasků, s obavou z úhrady
všemožných poplatků, jsou takřka ničím, srovnáme-li je s tím, jak
žijí v jiných částech světa. Protiargument, že tomu tak vždy bylo
a bude, zpochybňuji. Vždyť jsou to také lidské bytosti jako my, a
nikde není psáno, že musí navždy žít z dolaru na den, zatímco my
hýříme pod neony.
A tak si říkám: Kdybych náhle, ze dne na den, dopadl jako ti
skláři nebo sirkaři, zkusím se nehroutit. Budu se snažit vstát
jako boxder po úderu, a řeknu si přitom: Nekňuč, to v čem jsi
uvízl, je pořád ještě velmi luxusní bída!
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.