Lituju, že jsem se v životě nepotkal s Vladimírem Menšíkem, přiznává Miroslav Donutil

Jeho profesní život se dá rozdělit na ten v Brně a v Praze. Herec přiznává, že po příchodu do hlavního města zažíval poměrně hektické období. Přišly role ve filmech Tankový prapor, Černí baroni či Dědictví aneb Kurvahošigutntág režisérky Věry Chytilové. Zlomem bylo pak angažmá v Národním divadle.

„Jakkoliv s velkou změnou počítáte, zcela připravit se na ni nedá. S ‚Provázkem‘ jsme hráli v nejrůznějších prostorách, velké divadelní budovy nevyjímaje. Na rozlehlé prostory jsme byli zvyklí. Překvapení v Národním divadle spočívalo v kontaktu s lidmi, kteří tam působili, a pocitem, že chodíte po stejném jevišti jako obrovské hvězdy českého herectví.“

Do Provázku bych se nevrátil

Ač vzpomíná na působení v brněnském divadle Husa na provázku v dobrém, už by se tam prý nevrátil. „Umím si to představit, ale nechci tak činit. Myslím si, že by člověk neměl vstupovat dvakrát do téže řeky.“

Tvrdí to i přesto, že ho jednak nejvíce ovlivnili právě tři brněnští režiséři Peter Scherhaufer, Zdeněk Pospíšil a Eva Tálská, a jednak i proto, že byl právě v moravské metropoli považován za opravdovou hvězdu.

„S kolegy jsme byli v divadle, které bylo tak slavné, že se to dnes dá těžko s něčím srovnat. Složitě jsme vůbec opouštěli budovu zadním vchodem, protože neustále všude stály fanynky a byly nám v patách. Když jsme přijeli do Prahy, před Baráčnickou rychtou čekaly tisícihlavé davy. Policisté si tehdy mysleli, že probíhá demonstrace u americké ambasády.“

Zároveň dodává, že se často diví hercům, kteří si stěžují na popularitu. On sám ji považuje za to „nejkrásnější, co si herec může přát“.

Lituju, že jsem se nepotkal s Menšíkem

Jsou lidé, kteří mu jako herečtí kolegové unikli? Koho si přál nejvíce poznat, ale osud tomu nepřál? Miroslav Donutil přiznává, že mu byl velikým vzorem jeden velice oblíbený herec a komik, který se ovšem jeho životem do slova a do písmene pouze mih.

„Nejvíce lituji toho, že jsem se nikdy v životě nepotkal s Vladimírem Menšíkem. S výjimkou setkání u baru jednoho brněnského hotelu, kde si stejně jako já kupoval pivo. Pozdravil jsem ho a on mi odpověděl. To bylo vše, co jsme si kdy řekli. To mě mrzí ze všeho nejvíc.“